GREENLEAF - Trails And Passes

80%

Vždycky když se setkám s nahrávkou podobné kapely jako GREENLEAF, říkám si, kde se v té Skandinávii bere tolik nadějných garážových spolků? Čím je to způsobeno, že právě tam podobné hudbě tolik hoví a ještě jí umí dát ten správný feeling? Neřeknu, kdyby snad šlo o nějakou desítku povedených záležitostí a zbytek by tvořily průměrné věci, ale tam je situace úplně jiná. Jde opravdu o desítky a desítky výtečných stonermetalových, sludgerockových, punkrockových nebo rock´n´rollových partiček, o kterých se odběratel ze střední Evropy nemá mnohdy ani šanci pořádně dozvědět, protože zmíněná kapela vlivem tamní přesycenosti kolikrát ani neprorazí do vyšších než oblastních sfér. GREENLEAF jsou však na scéně už stálicí. Tahle jejich novinka je od roku 2000 již jejich pátou řadovou deskou, přičemž pětici dlouhohrajících alb předcházelo debutové EP. Jsou však rovněž kapelou, která poměrně často měnila sestavu, hlavně tedy na pozicích bubeníka a zpěváka. Každopádně jedenáct let pod stájí Small Stone Records odpovídá jisté zabydlenosti.

Jak by se dalo předpokládat, GREENLEAF jsou pokračovateli odkazu ranných BLACK SABBATH, čemuž odpovídá notně podlazená kytarová hradba, kterou neustále opatřují své masivní songy. Nečekejte však nějakou temnou neprostupnou depku, Švédi totiž na rozdíl od mnohých Italů nebo Američanů mají rozum a zas až tolik šrouby neutahují. Je zde vcelku dost prostoru pro to, aby se do skladeb dostaly i všechny zpěvnější fáze a melodie. Vlastně bych řekl, že GREENLEAF mezi všemi skandinávskými podlazenci našli své pevné místo a platí určitě za méně ortodoxní Sabaťáky. Jejich hudba sice rovněž vydatně čerpá z odkazu hardrockových kapel jako DEEP PURPLE a FREE, nebo z pravěkého heavy metalu první poloviny let sedmdesátých, ovšem neztrácí své kouzlo ani v časech současných. Právě naopak, v dnešní přetechnizované době plné efektů a počítačově dohrávaných aranží působí poslech jejich písní ( proč mne při sousloví - poslech jejich písní - vyskočil hned Karel Gott?:-)) ) jako doušek pramenité vody. Deska „Trails And Passes“ působí velmi přirozeně, rockově a její poslech platí za záležitost, která probíhá hodně hladce. Tím hlavním je schopnost napsat dobrý song, který má nápad a někam směřuje.

Ústředním nástrojem je zde samozřejmě kytara Tommiho Holappy (spolu s baskytaristou Bengtem Bäckem jde o jediného původního člena), která se ve skladbách neomezuje pouze na hutné riffy, ale často se dokáže vypořádat s nějakou tou zajímavou vyhrávkou nebo vystřihne povedené sólíčko. Zpěv nováčka Arvida Jonssona má v sobě jistý prvek ležérnosti, což k muzice podobného formátu tak nějak samozřejmě pasuje. Arvid do řad GREENLEAF nastoupil jen krátce před natáčením této novinky a nahradil tak u mikrofonu zkušeného Oskar Cedermalma, který byl u dvou předchozích řadovek a působil v kapele od roku 2006. Ze známých krajanů a současníků jsou pravděpodobně nejblíže k hudbě GREENLEAF mnohem slavnější nespoutanci z GRAVEYARD, což je dáno společným zájmem skloubit psychedelii s garážovou neurvalostí, ale také talent pro napsání (v rámci mantinelů subžánru) vcelku rafinovaně chytlavých věcí. Jejich album „Trails And Passes“ tak platí za povedenou žánrovku, která dle mého rozhodně nemůže zůstat a nezůstane přehlížena.

P.S: Podobnost s MASTODON (jak jsem se někde tento haluzní názor dočetl) vidím jen v tom, že členové této kapely rovněž oblibují neholené tváře.

28.07.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz