GREG PUCIATO - Mirrorcell

80%

Sonický odmítač minulosti Greg Puciato, jako mimořádně agilní osobnost na scéně tvrdé hudby posledních dvou dekád, je rozhodně ve všech směrech zajímavým umělcem, někým, kdo dokáže přitáhnout zájem fans a okolo koho zkrátka nemůže být nikdy nuda. Někdejší frontman slovutných drtivců THE DILLINGER ESCAPE PLAN a také jeden z ústředních členů skvělého groove-metalového all stars projektu KILLER BE KILLED se již před dvěma lety rozhodl, navzdory dalším hudebním aktivitám, pro zahájení vlastní sólové dráhy. Zatímco jeho debut „Child Soldier: Creator Of God“ z roku 2021 zapadl, neboť jeho distribuce v časech covidu prostě vázla a hudebně mimo to materiál působil poněkud odtažitě a chladně, dost možná i díky využití elektronických prvků, aktuální sólová dvojka „Mirrorcell“ značí změny, žhne totiž jako magický předmět právě vyndaný z rozpálené pece.

Novinka v lyrické rovině představuje mozaiku ze současných zpěvákových zážitků a také nálad vyvěrajících ze situací, které v poslední době hudebník prožil. Svým vyzněním platí za moderní a nadčasové rockové album, které může leckomu vzdáleně připomínat umělečtější formy grunge, jinému naopak post-mileniální verzi vroucího alternativního rocku, jež se vykazuje zvukovou neohraničeností, kytarovou vrstevnatostí a abstraktní barevností v instrumentální rovině celkově. Většina skladeb je více méně hozená do pozvolnějšího tempa, některé opanovává valivost, jiné mají blízko k melancholii, všem je však vlastní neprvoplánová melodika, prožitek a především uhrančivost, jaká je daná jen velkým autorům. 

„Mirrorcell“ je z mého pohledu deskou, která se může s navýšenými poslechy začít dostávat pěkně natvrdo pod kůži. Mám za to, že tento mimořádný zpěvák s originálním hlasem a neobyčejným skladatelským talentem má nejzářivější okamžiky své hudební dráhy teprve před sebou. Sám tvrdí, že jej po skladatelské stránce i po stránce práce s kytarovým zvukem v posledních dvou letech velmi ovlivnil Jerry Cantrell, tedy kytarista od ALICE IN CHAINS, se kterým krátce před tím Puciato spolupracoval na Cantrellově sólovce „Brighten“. Z mého pohledu „Mirrorcell“ spadá do ranku moderního amerického rocku, ve kterém lze nalézt nejen prvky shoegaze kytarovek, sludge, ale i gotiky a blues. Důležité je sice navození pohlcující atmosféry prostřednictvím kytarových vrstev a harmonií, ale tím ještě zásadnějším je zde pohodová poslouchatelnost skladeb a znamenitě vystavěné vokální linky a melodie. 

Ze skladeb asi nejvíce zaujme skvostný duet „Lowered“ odzpívaný spolu s členkou CODE ORANGE Rebou Meyers, ovšem ani další skladby nezaostávají. Kromě „We“, ve které se přeci jen nachází elektronické prvky v podobě naprogramované rytmiky, se všechny další songy pohybují mimo tento rámec, spíše tedy někde na hranici mezi alternativním rockem, zádumčivostí ALICE IN CHAINS a snovým oparem tvorby DEFTONES, o čemž svědčí masivní emotivnost „Reality Spiral“, riffová valivost „No More Lives To Go“, či teskná atmosféra podpořená jemnou kytarovou tónohrou v „Never Wanted That“. Rovněž delší a méně přímočaré kusy slibují velké zážitky - bezvýchodnost „I, Eclipse“, či postupná gradace a pestrost takřka devítiminutových válů „Rainbows Underground“ a „All Ways To Nothing“ svědčí ve prospěch nahrávky se silným vnitřním pnutím. Vokalista a skladatel formátu Puciata svou novinku dokázal podat tak, aby ani na okamžik nepůsobila nezajímavě, naopak intenzita ponoru je u něho příkladná, z mého pohledu velmi dobrá práce.

27.07.2022	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz