GUNS ´N´ROSES - Apetite For Destruction

100%

Dnes je to přesně sedmadvacet let, jeden týden a jeden den, co vyšlo fenomenální debutové album od pětice kalifornských fracků, kteří na přelomu osmdesátých a devadesátých let udávali směr celé, tehdy stále se rozrůstající, Hard ´n´heavy scéně. Říkáte si, co že to je za prapodivné výročí? Pravda je taková, že zkrátka na něčem potřebuji vyzkoušet onen proklamovaný diamantík, který bude zdobit nadpisy zdejších retro recenzí, takže přejděme rychle k tématu a nezdržujme se pitomostmi.:-) Tahle legendární parta, kterou je dnes zcela zbytečné někomu obšírně představovat, byla ve svých počátcích mnohými zařazována do hairmetalového hnutí. Od početných zástupů chemicky vyšlechtěných, natupírovaných kapel své doby, jejichž členové se spíše starali o příští návštěvu kadeřníka než o podstatu jejich songů, je však mnohé odlišovalo. Byla to především opravdovost a nesporný skladatelský talent, který GUNS ´N´ ROSES vynesli mimo diskutabilní prostředí pouhého hudebního trendu, byť ve své době tolik objemného a protlačovaného. Před tím, než se jejich debutový zásek „Appetite For Destruction“ stal multiplatinovým a automaticky také jedním z nejzásadnějších alb celé rockové historie, prošla kapela tvrdými zatěžkávacími zkouškami. Ať už se jednalo o několikaleté (od roku 1982) živoření ústřední dvojice Axl Rose / Izzy Stradlin´ v nevábném odpadlickém prostředí západního Hollywoodu, nebo časté obměny sestavy (Slash, Duff McKagan a Steven Adler přišli až na sklonku roku 1985), vždy se z nepříznivých událostí dokázali oba mladíci (pocházející shodně z disfunkčních rodin z Lafayette v Indianě) vyhrabat a jít si neochvějně za svým cílem – rockový svět tak nakonec přeci jen poznal tu nejbáječnější a nejnespoutanější kapelu od časů LED ZEPPELIN.

Výsledkem počátečního boje o přežití se stal nultý počin – surové živé minialbum „Live?!*@ Like A Suicide“ (1986), které vyšlo u obskurní značky Uzi/Suicide a které je tak možné považovat za ryzí třaskavinu – později se stalo součástí alba zbytků, coverů a rarit - „G N´ R Lies“ (1988). Je na něm totiž zachycen veškerý přetlak a nekompromisní energie vypuštěná v průběhu některého z jejich ranných klubových vystoupení. A právě díky tomuto materiálu, který se ve městě Andělů velmi brzy ujal a byl dobovou kritikou nazýván tím nejšpinavějším hudebním počinem vzešlým z losangeleské pouliční špíny a smogu, se kolem Axlovi party začali motat Ti „správní lidé“. Neušlo jim, že se zde utváří něco výjimečného. Něco, co v osmdesátých letech zkrátka chybělo. 

GUNS ´N´ ROSES byli jiní než většina tehdejších rockových kapel, jejichž pečlivě naaranžované klipy připomínaly spíše reklamní spoty na propagaci vlasové kosmetiky a rtěnek. GUNS ´N´ ROSES, které obestírala pověst nespoutaných grázlů a divochů prostě působili a hráli stejně jako žili. Z poměrně nízkých nákladů prostě dokázali vykouzlit velké věci. Jejich ranná tvorba byla zcela přirozenou kombinací britského pouličního rocku, americké bluesové tradice a punkové energie a navíc tato výbušná směs byla ušetřena jakýchkoliv scénářů a předběžných kalkulací.

Po odchodu Tracyho Gunse (1985), který si mezitím založil vlastní L.A.GUNS se stal Izzy Stradlin´ duší kapely. Byl vždy bez ohledu na úspěch nejvíce ponořen do tvoření, nejvíce se orientoval v starých rockových klasikách, ze kterých GUNS ´N´ ROSES vycházeli a hlavně dokázal ostatní nadchnout pro věc. Axl Rose jako vyhlášený neurotik, vědomý si svého charisma i talentu, byl sice srovnatelně dobrým skladatelem jako Stradlin´, ale zaručeně ctižádostivějším člověkem, proto velmi záhy po průlomu (a logicky jako frontman) převzal nad kapelou taktovku. S příchodem Slashe se dostavil bluesový prvek, který přiblížil jejich hudbu ke klasičtějšímu hardrockovému výrazu. Baskytarista Duff McKagan pocházel ze Seattlu, kde do té doby hrál v několika punkových kapelách. A konečně svého kamaráda bubeníka Stevena Adlera do kapely dotáhl Slash. Tato nesourodá pětice se dokázala stmelit při tristním turné po západě Spojených států, které absolvovala ve staré dodávce (ta nakonec zůstala někde v poušti). Věhlas divoké sebranky však rázem počal přesahovat hranice Kalifornie, a tak na sebe smlouva s vydavatelstvím Geffen nedala dlouho čekat.

Produkce debutu se překvapivě ujal relativně mladý Mike Clink, který však dokázal z kapely vyždímat maximum a vytvořil tak suverení a zdravě sprosté album plné moderního groovu, které se stalo pomníkem klasickému rocku několika předchozích dekád. Na svou dobu nečekané bluesové vlivy (AEROSMITH, LED ZEPPELIN, ROLLING STONES) se zde pojili s výbušností garáže (NEW YORK DOLLS) a atmosférou drogových půlnočních tahů (HANOI ROCKS). Už nástup kytar do fenomenální „Welcome To The Jungle“, doprovázený Axlovým ryčákem, byl ránou pěstí všem o rockové hudbě korektně smýšlejícím a že jich v druhé polovině jinak vývojově vcelku jalových osmdesátých let bylo. Tato píseň pojednávající o prvotním vypořádávání se s životem uvnitř amerického kulturního Babylonu, se nedlouho po svém uveřejnění na hudebních televizních kanálech ujala. Co víc, vyvolala doslova pozdvižení. 

Životní styl kapely, před tím než se dostala do širšího povědomí, byl ostatně většinovou náplní všech textů na „Appetite For Destruction“. Ať už šlo o bezesné noci v ústraní s lahví čůča („Nightrain“), koketování s drogami („Mr.Brownstone“), přiživování se na náklonnosti lehkých holek („It´s So Easy“), přátelství s podobnými ztracenci („My Michelle“) nebo ódu na bezstarostný život mezi oběma nekonečnými Boulevardy („Paradise City“), vždy se jednalo o pecku do černého, která dokázala oslovit široké zástupy nových rockových příznivců. Axlova poetika, Izzyho skladatelský rukopis a Slashovy kytarové kousky vyvolaly nezastavitelnou chemickou reakci, jejíž výsledek se dostavil v podobě mnohamilionových prodejů. GUNS ´N´ ROSES se tak během jednoho roku vyhoupli do čela všech světových rockových Charts. Největší úspěch však zaznamenala balada „Sweet Child O´Mine“, která se dnes zaslouženě těší přízvisku klasiky z největších. Má oblíbená píseň má název „Think About You“, jejíž svižné tempo, akustická kytarová aranže v refrénu a originální zpěvavá linka svědčí o Stradlinově skladatelské genialitě.

Přestože se v dalších letech pozice GUNS ´N´ ROSES ještě zvyšovala (počínaje singlem „Patience" z alba „G N´ R Lies") a kapela žala po celém světě nemalé úspěchy, a to jak se svými pověstnými kousky příslušícími spíše na stránky bulváru nebo naprosto zdrcujícími koncerty (první mamutí americké Tour se konalo v předprogramu neméně problémových MÖTLEY CRÜE, poté následoval obrovský úspěch ve Velké Británii a vystoupení na Monsters Of Rock v roce 1988), můj názor na jejich cestu je stále neměnný a to takový, že „Appetite For Destruction“ reprezentuje to nejlepší a nejupřímnější s čím kdy GUNS ´N´ ROSES přišli na svět. Okázalé pokračování jejich cesty v podobě producentsky vypulírovaného dvojalba „Use Your Illusion" (1991) je ostatně už dávno dobře známou a velmi úspěšnou historií. O tom však až někdy příště.

Původní obal alba „Appetite For Destruction“, jenž byl těsně před vydáním americkou cenzurou stornován:

Text použit z autorovi recenze sepsané kdysi na metalopolis.net

29.07.2014	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz