HAKEN - Virus

80%

Oproti generačním a stylově spřízněným LEPROUS a CALIGULAS HORSE britští progresivisté HAKEN s popem zas tolik nelaškují. Mnohem více se zaměřují na tradičnější polohy typické pro DREAM THEATER, popř. britskou art rockovou a neo-progresivní školu. V souvislosti s barvou hlasu zpěváka Rosse Jenningse se někdy hovoří i o artových kytarovkách typu MUSE, RADIOHEAD a ELBOW. Modernější polohy – tvrdší i jemnější – každopádně nechybí. Podstatné je, že výrazný zpěv nepostrádá v rámci šestičlenného ansámblu důstojné partnery. Jejich společná snaha o vážnější metalové muzicírování (a o nic jiného nakonec ve výsledku nejde!) opětovně přináší působivou skládanku. Na svém šestém studiovém albu navíc o další chlup přitvrdili. Když teď poslouchám zdařilou kompozici „Carousel“, zdá se mi, že se za zajímavou hudbou neskrývá ono obvyklé vtělení nového do starého, ale přístup postupně takřka obrácený. I když rozpoznat v dnešním moři retro vln povahu nového a starého bývá obtížné. Na zatěžkaném albu „Virus“ dostává uvedený mišmaš jasný, lákavý i laskavý výraz.

Stylový název novinky prý s nynější situací nesouvisí. Zkrátka, jednou to přijít muselo, a jedna z nejrespektovanějších progresivně metalových skupin dneška se tak ukázkově trefila či mohla trefit, a proto trefila do leitmotivu dnešních dnů. Stejně jako v případě poslední řadovky MEKONG DELTY lze spíše než o obavách z pandemie, spojované s estetikou plastových pytlů na mrtvoly, hovořit o promítnutí obav provázejících technologický pokrok, spojovaný pro změnu s konzumem, odcizením, permanentním pocitem ohrožení, hodnotovou relativizací a myšlenkovou deziluzí, pramenícím často z neschopnosti „užívat daru života“. Tematicky by se HAKEN měli vracet až na album „Mountain“, konkrétně ke skladbě „Cockroach King“.

Relativně moderní rock/metalová hudba pracuje souběžně s djentem i progresivními standardy. Jednoduše řečeno, fanoušek art rocku a progresivního rocku nebo metalu, který nehodlá shnít mezi deskami ENCHANT, MAGELLAN a ARENA by si měl HAKEN užít. Třeba jako mladší a metalovější vydání mocných SPOCK´S BEARD, které mi svou muzikálností a otevřeností dost připomínají. Prý již nechtějí natáčet příliš dlouhá alba, jenže minulé „Vector“, spojuje s novinkou tolik styčných bodů, že nedokáži opustit myšlenku o jednom rozsáhlém díle, rozděleném na dvě části. V podobném duchu konečně vyznívá i tisková zpráva zmiňující otvírák „Prosthetic“ jako most mezi oběma deskami. Z nouze ctnost? Neřekl bych. Britové jsou prostě v laufu. Fakt, že se nápady během jedné vývojové etapy přiřítily jako lavina, dokázali stoprocentně využít.

Nová kolekce je tedy znovu dost tvrdá a po okraj naplněná invencí šesti talentovaných hudebníků. Na produkčně i zvukově elegantním spojení všeho možného do finálního metalového kadlubu se mohlo podepsat i turné s Devinem Townsendem, jehož „Empath“ nicméně stojí přeci jen o jeden level výše. HAKEN mají ovšem jednu nezanedbatelnou výhodu, kterou tvůrčí a řemeslnou převahu kanadského giganta kompenzují. Jsou stmeleným a extrémně pracovitým týmem osobností, v rámci kterého působí téměř ideální chemie, umocněná silným love or hate vokálem Rosse. Případnou averzi vůči jeho zpěvu chápu, osobně ji však nesdílím. Hlas přesně na pomezí starého a nového přináší jedinečnost. Více prostoru by mohla dostat snad jen baskytara. Její dělný úděl plyne pravděpodobně z faktu, že na ní úsporněji přede Conner Green, tj. hráč, který nebyl součástí původní sestavy a své svobodné místo si v záři melodických motivů dosud nevydobyl. HAKEN tím netrpí, spíš naopak. Rytmická sekce působí drtivě.

Novou desku otevírá regulérní thrashová masáž, k níž o chvíli později přistupují townsendovské momentky, následuje uvolnění a velmi příjemné progresivní hrátky na klasická témata z desek DREAM THEATER. Kdo neucítí stopy po větším než malém množství „Falling Into Infinity“, má progresivní rýmičku. Kapela se opírá o výborný sound. Pochvalu si určitě zaslouží i mix Adama Getgooda. Krutě zní zejména bicí skvělého Raye Hearna. Metalcoreové kytarové variace kombinované nejen s Rossovými romantickými výlety do patinou zanesených rockových a metalových časů nemají chybu. Úvodní „Prosthetic“ i díky nim náramně baví. S „Invasion“ přichází naléhavost. Samozřejmě by se dalo hovořit cosi o popu, nu metalu a djentu, jenže celá kapela tvrdě maká na tom, aby zmíněná směs působila o dost seriózněji – artově. Na tom, zda převažuje staré nebo nové proto nesejde. Spojnici mezi dvěma érami art rockové historie představuje právě jeden a ten samý cíl dosahovaný podobnými prostředky. Reálná progresivita HAKEN spočívá tudíž v tom, nakolik se s pomocí formálně málo odlišných prostředků, ale za naprosto odlišné kulturní konstelace a s metalovou tvrdostí dokáží přiblížit ke shodnému cíli, jakého svého času dosáhli velikáni YES, popř. GENESIS – ideálnímu skloubení rocku s uměleckou ambicí typickou spíš pro hudbu klasickou.

Dál už nic neřeším, zas a zas podléhám Rossovu hlasu, s nímž vedou kytary tak zajímavé dialogy. Stačí si poslechnout např. půlminutový úvod monumentální „Carousel“ a je jasné, že zpěvák to má u HAKEN dobré. Kytaristé Richard Henshall a Charles Griffiths jsou schopni citlivě a plynule přecházet z nebe do pekla a zase zpátky, zatímco Ross stále zpívá jako andílek na kůru, bytelně podepřeném skvělou rytmikou a vkusně ozdobeném klávesami Diega Tejeidy, a to ve funkční písni, která má víc jak deset minut. Znovu musím pochválit hru Hearna a razantní zvuk jeho nástroje. Bezesporu patří k těm skutečně obdařeným, proto také stále roste. Mix a dávkování moderního s letitým nebere konce ani v lahůdkové „The Strand“. Přes posmutnělé vydechnutí v „Canary Yellow“, u níž se mi vybavily lepší časy ANATHEMY, vede až k suitě „Messiah Complex“. HAKEN nestojí na místě, klidně se staví tváří proti větru, mají úspěch a já z toho mám radost. „Virus“ a jeho studium mi nakonec dodaly víru v to, že rocková kvalita v art formě stále žije a pár set tisíc lidí dokonce zajímá.

28.07.2020	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz