HALESTORM - Into The Wild Life

60%

V souvislosti s kapelou HALESTORM je v posledním čísle nejznámějšího českého metalového magazínu na můj vkus až příliš máváno se slovem „talent“, když zmíněné kapele patří i stěžejní profilový prostor a titulní stránka, nelze mé obavy chápat jinak než jako oprávněné. Zpěvačka Lzzy Hale jako hlavní tvář zmíněné americké formace bezesporu talent má, vlastní zajímavý hlas a samozřejmě také dobře vypadá (vlastně mě přijde zajímavější jako ženská než jako rocker), ale když tak jejich hudbu poslouchám, opravdu nemám pocit, že je právě tenhle prototyp rocku pro masy, hraný se všemi vypjatými momenty i klišé, v přehlcené současnosti něčím neobyčejným. Zvláště když jde o produkčně vypulírovanou nahrávku do takové podoby, aby se snad i ten největší tupoun pozorující jen nejprvoplánovější televizní mainstream chytil.

Chci jen říct, že tím směrodatným jsou dle mého hlavně kvalitní skladby a jejich potřebná dávka osobitosti, nejen fakt, že někdo umí zpívat (to umí Pink a Avril Lavigne taky) a na koncertech je schopen vydat se z nejlepšího a svou hudbu autenticky prožít. I když HALESTORM nahráli velmi nabušenou a prakticky sympatickou sbírku „Into The Wild Life“, nemyslím si, že jde o generační věc jako byla svého času plnopočtová alba typu debutů od VAN HALEN, GUNS´N´ROSES nebo nejslavnějších alb AEROSMITH, PEARL JAM či ALICE IN CHAINS. Rock sám o sobě je totiž ve své přímé a klasické podobě už tak hrozně vydojený, že opravdu neočekávám televizní mládežníky z HALESTORM v rolích vše bortících spasitelů. Drsňáčtější a kytarově soutěživá verze hudby „jak od Pink“, co je tlačená upoceně vydavatelem a je z ní cítit každou minutou producentský zásah, dle mého nikdy nemůže přerůst v trvalku.

Potvrzuji, že Lzzy Hale má opravdu výtečný hlas, její výraz nepostrádá zajímavou barvu a patřičnou sytost. Nepochybuji, že v tomhle patří za Atlantikem k nejvýraznějším z nových zjevů rockové současnosti. Co mé pochyby však stále podněcuje, jsou především vcelku banální songy, které jsou napumpovány zásahy pomocníků jak panáček Michelin, plné klišé a podbízivé jednoduchosti. Když po třech posleších album poznáte, nemáte už příliš chuti si jej dál pouštět a to je pro mne daleko nosnější hledisko než skutečnost, že někdo opravdu parádně zpívá a snad ještě lépe vypadá. Na mainstreamově tlačenou záležitost zde těch hudebních sladkostí a hitů zas až moc není. 

Přejděme ke skladbám. „Scream“ nudí sotva začne, naproti tomu se povedla druhá „I Am The Fire“, která je plná emocí a pulzuje sebou mezi tesknou slokou a vypjatým refrénem, „Sick Individual“ působí jako klasický zaoceánský high-school pop/rock, u „Amen“ už přímo kroutím hlavou, co lze dneska pod tlakem reklamy vychválit jako něco extra. „Dear Daughter“ je balada mající podobu songů, u kterých se při piánu většinou dojímají účastníci nějakých pěveckých národních soutěží. Prostě hezký hlas, ale co dál? Houpavé boogie „New Modern Love“ vcelku pobaví, „Mayhem“ je asi nejtvrdším songem, ve kterém je obsaženo trochu z Courtey Love a raných HOLE. „Bad Girl´s World“ a „The Reckoning“ jsou spíše než polo-balady normální volnější songy, které se příjemně poslouchají a plní tak roli nejlepších oddechovek celého tohoto alba. 

Trapná „Gonna Get Mind“ je skandovanej odpad pro lidi, co hltaj všechno od Kabátů přes U2 až po BON JOVI a zjevně nejhorší položka na albu. Dál se tedy pokračuje tu s lepší, tu s horší skladbou, přesně v totožném duchu hymnické nenáročnosti. Pomocí zpěvaččina chrapláku a občasně řízné kytary je posluchač v pravidelných intervalech ujišťován, že jde opravdu o paroháčovitý rock a HALESTORM jsou tedy nefalšovaní ROCKEŘI. Osvěžení na letní sezónu - ano, generační věc - ani omylem.

Pozn. : Album obsahuje tři opravdu skvělé skladby - „I Am The Fire“, „Bad Girl´s World“ a „The Reckoning“, škoda že jsou jenom tři.

21.05.2015	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz