HALESTORM - Vicious
HALESTORM s novinkou „Vicious“ znovu neurazí/neohromí. Pořád jde o jakýsi univerzální rockový band, jehož největší devízou je působení zpěvačky Lzzy Hale, pětatřicetileté pensylvánské rockerky s hlasem jako buldozer. Všechno ostatní už je zde podružné, takže je škoda, že soubor, kromě samozřejmé hráčské a pěvecké výbavy, nedokáže s lehkostí napsat také mimořádné skladby. Při pohledu na aktuální fotografie a na dění v posledních sezónách mne napadá i otázka, jak velká to asi musí být síla, co stojí za touhle kapelou, našeptává, čas od času hudebníky podpoří, nebo dokonce přemluví hlavní aktérku k změně image z této, prakticky dokonale vymazlené fazónky, do podoby špatným kadeřníkem vytvořené kopie krátkovlasé rockové drsňačky Joan Jett zpřed čtyřiceti let? Jak je vůbec možné, že ta ženská něco podobného připustí?
Minulá nahrávka „Into The Wild Life“ se s odstupem tří let uchytila. V rámci tvorby ne až tak mimořádné kapely deska zůstává jejich nepřekonatelným milníkem, jakkoliv střídala výborné momenty s průměrnějšími. Zpětně však musím album pochválit (hodnotil bych dnes určitě o 10% výše), neboť do puntíku splnilo, co se od něj čekalo a stalo se atraktivním zbožím na poli rockového mainstreamu. Bohužel novinka „Vicious“ opět působí jako deska s předběžným plánem a kromě skvělého studiového řemesla vlastní také naprosto průměrné skladby, které se navíc nemohou zbavit jistého odéru povědomosti. HALESTORM jsou zkrátka takový FOO FIGHTERS pro hejvíkáře. Jsou jim vlastní jednoduché tříminutovky opatřené výborným hlasem Lzzy Hale, ale také celková snaha o chytlavost, zde vytrvale přebíjená banálními nápady téměř všech nových skladeb. Trocha toho rockového drsňáctví, ale pouze v mezích srozumitelnosti pro co nejširší posluchačskou obec, no a dál pak už jen amícké paroháčové signalizace a podobná hloupá gesta.
Mírným problémem se jeví, že i v nahrávce, která si klade za prvotní cíl především komerční úspěch, nelze příliš lehko nalézt singl bez spekulací. Do této pozice byla nakonec dosazena skladba „Uncomfortable“, svižný song připomínající tak trochu METALLICU, když se po pochopení vlastní situace, a sice že už žádný další „Master Of Puppets“ nepřijde, rozohní k jakému si garážovému dovádění. Hlasu Lzzy Hale je rázem všude plno a tak jen toporně sledujete, kolik vám toho chce zpěvačka vyřvat do ksichtu. Zůstává však dojem všudypřítomné povědomosti a obyčejnosti. Jasně, HALESTORM jsou rockeři, ale co jako dál? Lucie Bílá je pro leckoho taky fajn rocková baba a asi se shodneme, že mezi čtenáři tohoto webu nebude nikdo, kdo by si kupoval její desky.
Nad průměr nahrávky mírně ční úvodní rozmáchlý vál „Black Vultures“, kde jsou střídány vulkanické momenty s klidnějšími a skladba ve výsledku působí jako monolit, co bude postupem alba již těžko překonán. Rozhodně řada následujících písní, ať už se jmenují „Skulls“, „Buzz“ či „Do Not Disturb“, v sobě onen potenciál pohnout s tím úvodním balvanem nemá. Když už něco, HALESTORM aspoň do puntíku potvrzují své muzikantské schopnosti a produkce také působí ne zrovna levně. Přidané hodnoty se však nedočkáme v žádné chvíli poslechu. Z mého pohledu je asi nejatraktivnější skladbou houpavý střednětempý kolovrat „Killing Ourselves To Live“, kde se HALESTORM pravděpodobně vyzpívávají ze své lásky k životu na nekonečných koncertních štacích. Skladba má všechny předpoklady se uchytit, ale jistá povědomost jí opět nechybí, nicméně v tomto případě by se mohla obrátit ve prospěch kapely a leckomu v uchu uvíznout. V průběhu rázné „Painkiller“ si Američané dost pravděpodobně neuvědomují, že už tu kdysi jeden, mnohem důraznější „Painkiller“ byl, jinak si nedovedu vysvětlit zařazení skladby shodného jména do repertoáru této, stále ještě mladé kapely, která se otevřeně hlásí k legendám rockové a metalové historie.
U titulní „Vicious“ byl přizván na výpomoc specialista na vytvoření moderní fazóny Kevin Churko, jehož služeb využívá třeba i Ozzy Osbourne, ale nemám pocit, že by se to bez něho neobešlo. No a pak jsou zde skladby pozvolnějšího ražení, ať už mám na mysli „Heart Of Novocaine“ nebo závěrečnou „The Silence“, kde ze záchvěvů akustiky ční znovu mocný hlas Lzzy Hale. Zkrátka docela dobrá mainstreamová deska, ale na druhou stranu opravdu nic mimořádného. Za vším je zkrátka cítit kompromis a časté producentské zásahy. Předchozí „Into The Wild Life“ překonána dle mého určitě nebyla, ale uvidíme, jak to celé bude působit za další tři roky.
| 03.08.2018 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
