HANOI ROCKS - Návrat poetiky ulice (2003-2007) 2/2
Velmi předčasný rozpad HANOI ROCKS v roce 1985 velkou měrou ovlivnil i nezřízený životní styl některých členů, zejména pak drogové závislosti té nejzásadnější persony, kytaristy Andyho McCoye, který byl vždy autorem valné většiny jejich hudby. Z dnešního pohledu je zjevné, jak se vlastně věci měly, protože pokud nebudeme počítat comebackové období z let 2003-2007, kdy vznikly další tři řadovky a kapela jela na doraz i koncertně, se právě Andy McCoy v průběhu celých těch let podílel jen na několika málo projektech. V druhé polovině osmdesátých let např. spolupracoval s druhým kytaristou od HANOI ROCKS Nasty Suicidem na kapele SUICIDE TWINS, dále pak vypomáhal dívčí kapele CHERRY BOMBZ a taktéž natočil několik povedených sólových alb, jenž se stala sběratelskou raritou a byla vypuštěna stranou většího mediálního humbuku. Je zřejmé, že právě velmi uzavřený McCoy si nikdy příliš nerozuměl s disciplínou a spíše stranou od veškerého dění občasně něco vypustil, aby se po krátké době opět zachumlal. Před lety, už značně poznamenaný závislostí, stíhaný zdravotními problémy, dokonce svolil k natáčení finské reality show The Real McCoy´s, kde odhaluje soukromí a štábu zvědavců jej nabízí na pokračování. Celá věc je k vidění na pokračování na kanále youtube.
Michael Monroe se naproti tomu podílel v posledních třiceti letech na celé řadě bočních projektů, hostování a stejně jako Andy McCoy v letech 2003-2007 vrátil HANOI ROCKS jejich někdejší lesk, ale zejména nahrál devět sólových alb, se kterými vydatně koncertoval po celém světě. Ještě dnes platí za nezanedbatelnou součást punk-rockové scény a například na Ostrovech jsou jeho koncerty stále vyprodané. V posledních letech jsou to právě sólová alba, díky kterým se dostal do stabilní pozornosti fanoušků podobné street-rockové hudby. Jeho nejslavnějším albem však stále zůstává to druhé, nazvané „Not Fakin´It“ z roku 1989. Nahrávka plná vypalovaček, která se stala výsledkem jeho několikaletého pobytu ve Spojených státech. Mezi hosty se na ní tehdy objevil i Axl Rose. Monroe na oplátku hostoval v několika skladbách slavného dvojalba GUNS N´ROSES – „Use Your Illusion“ z roku 1991. O rok později spatřilo světlo světa album „Attitude Adjustment“ kapely JERUSALEM SLIM, ve které vedle Monroea působil i Steve Stevens, kytarista od Billyho Idola. Tato formace však neměla dlouhého trvání. Když pak v roce 1994 Monroe v New Yorku založil nový a vcelku surově znějící projekt DEMOLITION 23 ostavující legendární průkopnickou punk/hc formaci z klubu C.B.G.B. - DEAD BOYS a to spolu s bývalými členy HANOI ROCKS Nasty Suicidem a Samem Yaffou, poprvé se mezi fanoušky spekulovalo o možném reunionu. Ten se ovšem nekonal a v roce 1995 se Monroe z New Yorku stěhuje zpět do Finska. Jeho další dvě sólové desky „Peace Of Mind“ a „Life Gets You Dirty“, vydané ještě do konce století, si však rozhodně zaslouží pozornost všech příznivců kvalitního punkem šmrnclého rock´n´rollu. Ať už jde o hudební příznivce seznámené s minulostí tohoto muzikanta či nikoliv. Následuje další sólové album „Watcha Want“ z roku 2002, které kvalit předchozích nedosahuje a pak už konečně přichází dlouho očekávaný a proklamovaný comeback.
V roce 2003 konečně dochází k dlouho očekávanému reunionu HANOI ROCKS, který zahajuje velmi úspěšné skandinávské turné, následované comebackovým albem „12 Shots On The Rocks“. V sestavě sice už chybí Nasty Suicide i Sam Yaffa, kteří se rozhodli neúčastnit se návratu, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu (Nasty Suicide alias Jan Stenfors například ve Finsku dostudoval lékařskou fakultu a v současnosti vede v Helsinkách soukromou lékárnu), ale spolupráci hlavního dua Andy McCoy / Michael Monroe již nic nestálo v cestě. Kapela funguje tou dobou zejména koncertně, jelikož první album přece jen o něco zaostává za původní tvorbou. V roce 2004 přichází do HANOI ROCKS posila v podobě dvojice známé z švédské funk/street rockové legendy přelomu osmdesátých a devadesátých let kapely ELECTRIC BOYS, a sice kytarista Conny Bloom a baskytarista Andy „A.C.“ Christell, kteří s HANOI ROCKS objedou na jaře 2005 velmi úspěšné evropské turné. Záhy na to vychází druhé po-comebackové a dle mého mimořádně povedené a různorodé album „Another Hostile Takeover“.
Na „Another Hostile Takeover“ bylo poznat, že se skladatelské taktovky opět chopil Andy McCoy, album je totiž tak jako za starých časů plné osobitých skladeb, které putují přes širší žánrové spektrum, což můžeme přičíst i vlivu právě nových muzikantů. Z mého pohledu jde o nejzdařilejší materiál, s jakým se HANOI ROCKS ve své druhé etapě vytasili a jediné ze všech tří řadovek z let 2003-2007, které drží krok se starou tvorbou. Skladbám totiž nechybí nostalgické kouzlo, zajímavé harmonie a street-rocková poetika. Noční písničkářský a velmi melodický punk rock, hraný jakoby skrze mlžný opar zašlých časů v srdci velkoměst, osvícený světly pouličních lamp, atmosféry vykřičených čtvrtí, zde obohatily natolik znamenité kytarové vyhrávky, saxofonová sóla či klávesy ve stylu osmdesátých let, že i pro nezasvěcené může být výsledek zajímavý. Bylo poznat, že zatímco na „12 Shots On The Rocks“ byl ještě hlavním skladatelem zpěvák Michael Monroe, který vždy tíhnul k punkovějšímu rock´n ´rollu, zde se autorství spíše dělilo mezi ostatní.
Deska obsahuje jak rockové palby („Back In Yer Face“), bluesové věci („Take To The Hand“), ale i oslavu zvuku a poetiky novo-vlných kapel zkraje osmdesátých let („The Devil In You“). Píseň „Reggae Rocker“ je pro HANOI ROCKS netradičním vkročením do rytmické džungle, ve které všechno to pralesní dunění doprovázejí animálních hlasy. Iggy Pop by možná záviděl, jak lehce a zajímavě lze skloubit rock´n´roll s funky a reggae prvky. Důrazný street rock zahřmí v písních „Love“ i „Hurt“, zatímco výpravnější „No Compromise No Regrets“ představuje kapelu v romantičtější poloze. Přestože album vzhlíží k době působení původních HANOI ROCKS a užívá podobných postupů, jeho zvuk je velmi plný a svěží. Vrcholem alba je trojice skladeb „Eternal Optimist“, svižná hitovka s typickou melodií HANOI ROCKS v jejím refrénu, divoce jedoucí „You Make The Earth Move“, jejíž důrazné kytarové výpady obohacují jak klávesové plochy, tak navrstvené španělky, a zejména v závěru alba atmosférická balada „Center Of My Universe“ s mohutným saxofonovým sólem. Účast nově příchozích členů se zjevně projevila na zabarvení, neotřelosti a větší různorodosti tohoto materiálu. Asi nejzvláštnější a nejméně rock´n ´rollové album platí ještě dnes za materiál, který byl stvořen s obrovským nadhledem, jako dílo, které nehledí na stylovou příslušnost ani letopočet realizace.
Definitivně poslední řadovka „Street Poetry“ z roku 2007 pouze upevňuje pozice a nepřináší žádné výrazné překvapení či stylový odklon. Prostě další poctivá rock ´n´ rollová práce, kterou očekával každý zasvěcený příznivec jejich pověstné barové a pouliční hudby.Věčný obdivovatel skotských NAZARETH – blonďatý frontman Michael Monroe – si zde znovu drtí hlasivky nejen prostřednictvím svého hovězího křapláku, ale přichází i z podstatně jemnějším projevem, do toho ještě stačí nějakou skladbu obohatit typickým sólem na saxofon („Worth Your Weight In Gold“) nebo foukací harmoniku („Tootin´Star“), které samozřejmě velmi zdatně ovládá. Tento snílek a rock ´n´rollový workoholik vyje v „Transcendental Groove“ jako Iggy Pop při odvykací kůře. Zpočátku mne zaskočil pilotní singl „Fashion“, který sice působil na poměry kapely velmi učesaně, ale jinak šlo o příjemný hitík, postavený na líbivém kytarovém partu, který by mohli za určitých okolností postřehnout i fanoušci třeba takových HIM, ale tohle přirovnání mi jde na druhou stranu trochu proti srsti, protože HANOI ROCKS jsou kapelou podstatně ryzejší, více spjatou s blues i punk rockem. To úplně nejlepší představují našláplá píseň („Highwired“), která navazuje na největší klasiky z prvního období. Povedla se i hospodská halekačka „This One´s For Rock´n´Roll“ plná otřepaných klišé, obsahující výrazný refrén i atmosférou všeobecné rockové pospolitosti. Dál potěší netradiční „Power Of Persuasion“ s dechovou sekcí a funky vokály.
Bohužel jen krátce po realizaci desky a odjetí nějakých koncertů se uzavírá i druhá kapitola HANOI ROCKS, neboť si Michael Monroe a Andy McCoy opětovně přestali rozumět, takže dnes již dávno víme, že zatímco se Andy plácá od ničeho k ničemu a nechává se zvát na různé rauty, kde hraje výběr ze svých i z převzatých songů na španělku, navštěvuje ve Finsku prapodivné diskusně zábavní pořady na soukromých televizních kanálech a nechává se natáčet do reality show, aby ukázal, kterak si doma v županu zalévá čaj nebo luxuje koberec, Monroe je v jednom laufu se svou sólovou kapelou, která má na kontě oproti roku 2007 o další tři alba (a mimochodem čím dál tím povedenější) víc. To poslední má název „Blackout States“ a vyšlo na podzim, jde o opravdovou lahůdku, kvůli které jsem neváhal vyjet navštívit i jeho mnichovskou koncertní zastávku. O druhé etapě HANOI ROCKS vůbec nelze říci, že šlo o nepovedenou nebo snad neúspěšnou část historie, právě naopak, kapela vydatně koncertovala až si z toho uhnala syndrom vyhoření, přičemž nahrála tři velmi slušná alba. Jen zkrátka ten Andy už si chtěl žít tak nějak sám pro sebe, což mu samozřejmě nikdo nemůže mít za zlé. Z mého pohledu zůstávají tou nejlepší rockovou kapelou, která to nikdy úplně nedotáhla k celosvětové profláklosti, což je možná asi spíš dobře.
| 19.01.2016 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
