HARDCORE SUPERSTAR - Abrakadabra

70%

Švédské sleazy rockové hitmakery HARDCORE SUPERSTAR vlastně sleduji od jejich úplných počátků, bohužel však s čím dál menší zaujatostí. Tím ovšem nechci tvrdit, že jejich hudba ztrácí kouzlo, spíše se s postupujícími léty a přibývajícími nahrávkami u mne prohlubuje pocit, že si kapela jede svou, stále téměř stejnou a jen dekorativními obměnami občerstvovanou písničku. V souvislosti se stárnutím jako posluchač naopak dávám přednost stále širšímu stylovému záběru, už o sobě sotva dokážu říct, že jsem fanouškem nějakého jednoho žánru, vybírám si z každého to z mého pohledu dobré. K těmto rozdivočelým švédským melodikům, kteří se zkrátka nemění, přistupuji už tak trochu s odstupem.

Když se v průběhu jarních měsíců roku 2000 HARDCORE SUPERSTAR zjevili s druhým albem „Bad Sneakers And a Piňa Colada“ v předprogramu tehdejší evropské šňůry Kilmisterových MOTÖRHEAD, platili v časech nu-metalu a všemožné alternativy za zjevení a jistý příslib pro tehdy paběrkující melodický rock. Deska byla tehdy prezentována jako debut, neboť na skutečném prvním albu byly zkrátka jen starší, hůře nahrané a zprodukované verze totožných písní a celá ta věc byla po průlomu s „Bad Sneakers“ samotnou kapelou spíše schovávána a tajena. Další dvě alba z let 2001 a 2003 statusu tohoto období sice nedosáhla, avšak po změně na postu kytaristy a s eponymním materiálem z roku 2005 začalo zlaté období, které zahrnovalo i další, šestou řadovou desku „Dreamin´ In a Casket“. HARDCORE SUPERSTAR se začalo dařit, i co se týče rozšiřování vlastní fanouškovské základny a usazení sleazy rocku (nebo chcete li glam-metalu?) v zorném poli nové rockové generace.

Následovala silná smlouva s Nuclear Blast a další alba zhotovovaná jako na běžícím pásu a v nejlepší tradici odkazu glam-metalové vlny osmdesátých let, no a právě od tohoto momentu jsem začal k HARDCORE SUPERSTAR přistupovat poněkud opatrněji. Fakt, že už zdaleka pro mne nejsou tak zajímavý jako na začátku milénia, jsem si naplno uvědomil na podzim roku 2015, kdy jsem na jejich mnichovský koncert, který odehráli spolu s ex-frontmanem HANOI ROCKS Michaelem Monroem, jel v úterý 21.října 2015 prakticky na otočku, abych druhý den ráno šel rovnou do práce. Co mne tahle akce z klubu Backstage ukázala v prvé řadě, bylo, že tam kde Michael Monroe vládl skutečným prožitkem, srdcem a muzikantským kumštem staré školy, působili HARDCORE SUPERSTAR tak trochu prefabrikátově, uřvaně a v intencích současné „natlakovanosti všeho“ prakticky až moc na jedno brdo.

Sleduji je i nadále, ale je to již zhruba dekáda, co jsem si přestal jejich alba kupovat. Dnes je tady novinka nazvaná „Abrakadabra“, která se rozhodně nejeví špatně, a prostřednictvím které potvrzují vlastní našlápnutost, ale i fakt, že se nehodlají nikam poroučet a i po čtvrtstoletí práce a udržení stabilní pozice na evropském metalovém trhu nepůsobí jako zastaralá a unavená formace. Ve srovnání s navoněnými slátaninami typu RECKLESS LOVE, vyráběnými pro ošátkované moravské Bonjovie a příznivce dlouhovlasého agro nevkusu (klidně si na mne stěžujte třeba na nádraží ve Vyškově), lze říci, že čtyřka okolo rtuťovitého Jocke Berga je, i v roce 2022, stále usazená nohama pevně na zemi. Ačkoliv skladbám nechybí bujaré stadiónové refrény, které bych si býval dokázal i odpustit, člověk se zkrátka při poslechu necítí trapně a vše přijímá prostě jako dobře a poctivě zhotovený rock v nejlepší tradici skandinávské školy.

Pokud budu bez předsudků přistupovat na hru HARDCORE SUPERSTAR, musím potvrdit, že album „Abrakadabra“ se v kontextu jejich poslední dekády velice povedlo a skladby v sobě maji zápal, skutečné nadšení a dobré nápady, to vše podpořeno kvalitní studiovou prací. Jsou vesměs hozeny do tradice LA hair-metal scény konce osmdesátých let a nenásilně dmýchány stadiónovou velkolepostí, která se projevuje v zpěvných refrénech a optimistickém naturelu. Nepochybuji, že novinka má v sobě více povedených momentů než několik předchozích nahrávek HARDCORE SUPERSTAR. Deska se mě pozdává o dost více než to, s čím se na podzim prezentovali krajané z CRAZY LIXX. A je jedno, zdali zde vyzdvihnu zaručeně řízné hitovky jako „Influencer“, „Forever And a Day“, „Weep When You Die“ či „Catch If You Can“, nebo dám přednost závěrečné rozmáchlosti v pomalejším tempu „Fighter“. Podobná nahrávka resuscitující melodický hard rock, sleazy rock a glam-metal mě stále dává smysl, pokud by to ani v tomto případě tak nebylo, důvodem by byla pouze ještě vyšší míra přesycenosti.

31.03.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz