HAVUKRUUNU - Tavastland

90%

Sovy nejsou tím, čím se zdají být… Heslo seriálu Twin Peaks platí i pro ptáka na obalu nejnovější desky finských HAVUKRUUNU. Název skupiny nemá nic společného ani se sovami ani s havrany a ve finštině to znamená cosi jako jehličnatá koruna. Každopádně se za nenápadným černobílým sovím obalem skrývá album velmi pestré a barevné. Tři měsíce roku 2025 za námi a z metalového hlediska už jsem byl trochu smutný. Vyšlo toho docela dost, ale nic, co by mě opravdu vzalo. Teprve vydáním „Tavastland“ jsem se uklidnil. Konečně něco, co podle mě stojí opravdu za pozornost. Silné dílo finského blackmetalu s jedinečným charakterem, kde se snoubí správná drsná atmosféra s řadou výrazných melodických prvků.

O HAVUKRUUNU jsem donedávna vůbec neslyšel. Narazil jsem na ně na jednom zahraničním webu, kde se objevila pozitivní recenze a já si kapelu zařadil do mentálního šuplíku „možná se k ní někdy vrátím“. Při jedné ze svých pravidelných cest mezi Prahou a Mostem jsem ale neměl co dělat, a tak jsem se do toho ponořil. Nahrávka začíná nenápadně – zastřeným, klidným a vemlouvavým hlasem, který cosi finsky vypráví, aby byla slova náhle přervána těžkým doom/heavy metalovým riffem, který zas přejde v chorály, jež znějí jako ze soundtracku k Barbaru Conanovi od Basila Poledourise. Mihnou se tu ale jen chvíli, protože se rychle přesuneme do klasické sypačky doplněné o melodickou vyhrávku následovanou dalším a až thrashově synkopovaným riffem. Bohatost střídá pestrost a už během prvních dvou minut desky nám tak HAVUKRUUNU naservírují čtyři kvalitní instrumentální motivy, které se plynule prolínají jeden do druhého. Množství dobrých nápadů sytících úvodní sedmiminutovku „Kuolematon laulunhenki“ (Nesmrtelný zpívající duch) je až neuvěřitelné. Důležité je slovo „plynulost“, protože tu nejde o nějaké progresivní skotačení a náhlé střídání motivů a temp, vše naopak pluje přirozeně a přechází jedno v druhé jako Kokemäenjoki svlažující chladné břehy historické Tavastie.

Základem hudby HAVUKRUUNU je atmosférický blackmetal, který je tu a tam doplněn o melodické chorály, ale organicky a pouze na místech, která jako kdyby k nim byla od věčnosti předurčena. Má to daleko k velkolepým symfonickým nebo powermetalovým zpěvnostem. Drsný a hutný blackmetal, ale obarvený do trochu pestřejších odstínů. Jako kdyby si IMMORTAL sáhli pro inspiraci k pozdním BATHORY a dodali špetku INSOMNIUM nebo IN MOURNING. Jen tak trochu decentně, abychom se od černého žánru příliš neodchýlili. Je to pořád hlavně black a HAVUKRUUNU se opírají o zvuk, který není úplně čistý, ale mírně zastřený a blackově méně zřetelný, i když to zas nepřehánějí a nástroje i hlas jsou dobře čitelné. Každopádně nejde o moderní meloblack s perfekcionisticky jasnou a přehlednou produkcí, která jde vstříc choutkám širšího publika, jako to dělají například KVAEN nebo WALG. Tady je to pořád dostatečně paganské.

Válec nápadů se nezastavuje a druhá zpěvná „Yönsynty“ (Noční porod) dál šplhá na pomyslný hudební vrchol. Stejně jak obě eponymní – jednak „Havukruunu ja talvenvarjo“ (Koruna z jehličnanů a zimní deštník) s výrazným hlavním riffem, akustickým intermezzem a špičkovým heavy metalovým finálním sólem, jednak přímočará „Tavastland“ (Tavastie) s nádhernými „vikingskými“ chorály lemujícími druhou polovinu. Stejně silné jsou i následující „Kuoleman oma“ (Smrti vlastní), „Unissakävijä“ (Náměsíčník) a „Kun veri sekoittuu lumeen“ (Když se krev mísí se sněhem). Jako jediný nikoliv slabý, ale jen ne tak výrazný kus mi přijde závěrečná desetiminutovka „De Miseriis Fennorum“ (O bídě močálů). I tak jasných devadesát a první kandidát na desku roku.

02.04.2025	Diskuse (3)	Gazďa