HEATHEN - Empire Of The Blind

80%

Přiznám se, že jsem v novou desku HEATHEN přestával doufat. Naštěstí kytaristé Lee Altus a Kragen Lum dostali v práci (EXODUS) konečně volno, a mohli tudíž naplnit smlouvu s Nuclear Blast, uzavřenou již v roce 2012. Podle slov Kragena se na novince pracovalo v podstatě celý rok 2019. Doufá tedy, že příprava další řadovky bude rychlejší. Něco podobného jsem, myslím, slyšel už kolem roku 2010 z úst zpěváka Davida Whitea. Striktně vzato vlastně nekecal. Dobře, došlo i k nějakým personálním změnám. Být basákem, fleka u HEATHEN každopádně nevezmu. Nejde jen o potenciální zvukovou šikanu ze strany dominantních kytar; tři úmrtí na postu baskytaristy, i když rozprostřená do několika desítek let, prostě hovoří za vše. Rizikového faktoru se ovšem nezalekl zkušený basák Jason Mirza. Držme mu palce. Mezi protřelé harcovníky patří i Jim DeMaria (TOXIK), nahradivší dlouholetého bubeníka Darrena Mintera, který odešel – slovy tiskové zprávy – z důvodu „nepředvídaných okolností“, avšak v přátelské atmosféře a s cílem věnovat se hudbě i nadále.

Novinka není špatná, ale tzv. na první jsem čekal o něco více. Nebo snad něco jiného? Nebýt hlasu Davida měl bych problém klasiky epického thrashe vlastně identifikovat. I tentokrát jde především o kompilát špičkového řemesla z Bay Area, nicméně jak kytarové, tak vokální linky jsou trochu jinde, resp. o dost méně k nim přistupuje ona šíře, typická pro některé z představitelů NWOBHM a dále třeba METALLICU v letech 1984-88. Kdo čekal propracovanější verzi comebackového „Evolution Of Chaos“, mohl by být dokonce zklamán. Na novince se šlo cestou developerského zahušťování výstavby a koncentrování obytných ploch do menších jednotek. Riffové orgie se tudíž neodehrávají na půdorysu 7+1, ale maximálně 5+kk. Odměnou je „dochozí“ vzdálenost ke stylové podstatě a pestrá výmalba interiéru, obnášejícího některé moderní prvky. Nečekejte elektroniku, spíše současnější speed/power melodiku, někde mezi starší Amerikou (kupř. HELSTAR, VICIOUS RUMORS) a špetkou současnější Evropy (kupř. SYMPHONY X, EVERGREY) v adekvátně vysterilizovaném, bohužel též přepáleném a uniformním zvukovém rámci. Vzhledem k tomu, že se vše odehrává na menším prostoru, působí výsledek sevřeně, zhuštěně a intenzivně, čímž se zas pro změnu přibližuje mladší americké scéně, reprezentované např. THE BLACK DAHLIA MURDER. Hrozí tudíž, že některé nápady zůstanou v takto kondenzované hudební náplni více skryty, a proto oslyšeny. K produkční stránce mám prostě navzdory vražednému zvuku decentní výhrady.

Nakolik se na vyznění novinky „Empire Of The Blind“ projevila léta strávená hraním specifických riffů v EXODUS, zůstane věcí názoru. Oba kytaristé, jakkoli ostřílení a sami pevně ukotvení, museli jejich repertoárem nasáknout do morku kostí. O odpad z pracovního stolu thrashového poloobra se však jednat nemůže, protože ten je generován jen ve spojitosti s masivnějším zapojením do tvůrčího procesu, zatímco Lee s Kragenem zde vystupují především z pozice nájemné dělné (koncertní) síly (druhý jmenovaný absolutně). Novou kolekci měl navíc složit pouze Kragen(!), který se na tvorbě prvních alb HEATHEN nepodílel a ve svých PROTOTYPE koketuje spíše s progresivnější, poměrně nepřístupnou verzí amerického power metalu. Takže jak vše shrnout. Novinku natočil člověk, který ví, co přivádí tisíce fanoušků k EXODUS a zároveň velmi dobře zná kouzlo starých HEATHEN, jejich přístupnou NWOBHM melodiku a také sílu hlasu Davida Whitea, přičemž se snaží o progres, resp. o konkurenční posun k současnosti. Za těchto okolností se jeví být cesta nastoupená na „Empire Of The Blind“ jedinou možnou a sotva ji lze někomu vyčítat.

Harmonické kytary v povedeném intru „This Rotting Sphere“ sice ještě navozují atmosféru legendárního opusu „Victims Of Deception“, silně ovlivněného (bohužel i naprostou absencí baskytary) „...and Justice for All“. Podobná očekávání nicméně amputuje hned první ostrý riff z „The Blight“, který i zvukově naprosto odpovídá tomu, čím Gary Holt šlechtí naše zvukovody posledních cca dvacet let. Kragen s Leem možná těží z odlesku svého působiště, jsou však příliš zkušení na to, aby fanoušky své domovské kapely po většinu hrací doby zásobovali chirurgickou thrash řezničinou. Navíc mají Whitea, jehož potenciál zavazuje, resp. velí k melodiím, které se pak jakousi oklikou vrací i do kytarového podhoubí, o virtuózních sólech nemluvě. Vše shora uvedené až polopaticky demonstruje první čtveřice regulérních skladeb; nejlépe z nich asi titulka, stavící, byť v rytmu hutného US power metalu, na ostrém riffu z dílny vzpomínaných SYMPHONY X. Následující „Dead and Gone“ v obdobném modu čerpá z motivu „Be All, End All“ od ANTHRAX.

Nejde mi o identifikaci veškerý předloh. Snažím se poukázat zejména na stěžejní odrazový můstek. Originalita HEATHEN totiž vychází právě z kombinace perfektně provedeného thrashového US základu s maidenovsky laděným power zpěvem, často podpořeným dalšími vrstvami harmonizujících kytar. Koncentrace popsané kvality do kratších časových úseků sama o sobě vadit nemůže. Jakmile ovšem silnější vokální linka společně se zmíněným kytarový polštářem zmizí – jako např. v „Blood To Be Let“ a „In Black“ – hudba rychle zamíří k průměru hranému „pod pivo“, ze kterého ji pod palbou tuctových riffů zachraňuje už pouze ve skvělé formě zpívající Dave a pochopitelně sóla. Naštěstí přichází thrashová balada „Shrine Of Apathy“ a vše zas rázem rozkvete. Vychutnat si lze dokonce i konejšivou hru baskytary. Dojem nekazí ani groovující „Devour“. No, a pak to přijde. Stručně řečeno, kdyby instrumentálku „A Fine Red Mist“ nahrála METALLICA, všichni by se posrali, a kdyby Kragen přidal stejně kvalitní lyrickou pasáž plus tři minuty stopáže místo předčasného fade outu, psal bych teď něco o „Orionu 2.0“.

Jenže ve skutečnosti jde úplně o něco jiného. Doba se posunula a HEATHEN ani nikdo jiný už dávno netouží pokořit klasická alba thrashových gigantů, příp. ukazovat, jak moc nazí jsou dnes žánroví králové. Z takových děl čerpají jen inspiraci, aby o cca třicet let později co nejvíce potěšili (nebo vytěžili, záleží na úhlu pohledu) své (zbývající) fanoušky. I díky závěrečné jízdě „Monument to Ruin“ se jim to v mém případě nakonec podařilo. Určitý progres, provázený zajímavými texty, má přitom úlitbu fanouškům po umělecké stránce vykoupit, a udělat tak dobře nejen samotnému tvůrci, typickému metalistovi. Kvituji vše. Při finálním hodnocení mám proto obě oči zavřené a vám radím: radši zhasněte, budu se snažit nenápadně udělit nezasloužených, přesto tvrdou prací zasloužených deset procent navíc. Snad se zadaří.:-)

05.10.2020	Diskuse (7)	Pekárek hackl@volny.cz