HEAVY METAL THUNDER IV. - Písek, Divadlo Pod Čarou, 8.-9.března 2024

Stále proslulejší přehlídka Heavy Metal Thunder nalákala již počtvrté do okresního města v jižních Čechách početné příznivce heavy metalu, převážně ze zahraničí. Nejčastěji samosebou ze sousedního Německa. Neobeznámeného příchozího, který prvně vstoupil ten večer v Písku do Divadla Pod Čarou, by určitě šokovalo retro-metalové oblečení fanoušků, které budilo zdání, že se dotyčný kouzelným prstenem přesunul o čtyřicet let nazpět. Valná většina zdejších totiž ctí módu osmdesátých let a to se vším všudy - s příslušnými účesy, oblečením a povinnými stylovými doplňky. I tohle dodává vyprodané akci na patřičné atmosféře, neboť ve vzduchu je cítit zaujetí pro metalovou hudbu zlatého věku. Předsálí bylo znovu plné pultíků s merchem od takřka všech vystupujících kapel a kolem baru se od začátku pohybovala slušná záplava lidí. Bylo zde tak možné slyšet rozličné cizí jazyky, neboť o akci se ví především napříč světovou vlnou NWOTHM.

Do hlavního sálu přicházím ve chvíli, kdy už na pódiu rejdí argentinská čtveřice RAPTORE a sál je již hodně zaplněn. Kapela, která vloni vydala své druhé album „Blackfire“, se vykazovala svižným heavy metalem staré školy, ke kterému vždy patřily bleskurychlé kytarové kejkle. V jejich případě byl dodržen i silácky přímočarý rytmický zápřah, pohánějící skladby tím správným způsobem. Účesy ctily hair-metalovou módu osmdesátých let, navzdory faktu, že jihoameričtí hudebníci v té době ještě určitě ani nebyli na světě. Frontman Nico Cattoni působil s podmalovanýma očima a havraní hřívou jako metalová verze Briana Molka, albínský kytarista Jannie Killhead působil jako dvojník Johnyho Roda (někdejšího člena W.A.S.P.) a baskytarové tóny toho kudrnáče zvoucího se Cristian Black si kolikrát proklestily cestu skrz kytarové valy a došlo tak v určitých momentech na vzpomínku helloweenských Keeperů a práci oblíbeného Marcuse Grosskopfa. Skladby se nacházely někde mezi power/speed metalem a glamem. Co však RAPTORE příliš nepomáhalo, byl poměrně nezajímavý hlasový projev právě zpěváka Nica Cattoniho, jehož ječák působil spíše formou „skřivánek“ než „siréna“.

Skandinávští pamětníci osmdesátých let MINDLESS SINNER se nemuseli ani příliš natřásat, natož pak dbát na nějaké ozdoby stran svého oblečení a všem bylo od prvních skladeb jasné, že jim to při vší úctě k RAPTORE hraje o poznání lépe. Tahle osmdesátková kapela, jejíž členům mohlo táhnout na šedesát, razila civilní způsob prezentace a tak na pódiu stála prakticky v tom, v čem její členové běžně chodí po městě a dost možná i sedí v dodávce. Švédové kdysi v polovině osmdesátých let fungovali po dobu pěti let, čehož výsledkem byla dvě dlouhohrající alba, a dnes se zkrátka vrátili na scénu s heavy metalem příznačným pro jejich původní etapu, za kterým byla cítit vyhranost a celková odžitost postupů pocházejících z osmdesátek. Velmi dobrý zpěvák Christer Göransson působil v rámci pětice i jako hlavní tvář a lídr. Na rozdíl od jiných kapel na to celé však měl i hlasově. Jeho intonačně pevný, nosný hard n heavy vokál bylo radost poslouchat, není divu, že má tahle kapela v post-comebackové éře již na svém kontě další dvě řadovky.

Tajní favorité a jedna z kapel, na kterou jsem se opravdu těšil, němečtí STALLION, selhali. Ne však stran odezvy fanouškovské obce, kdy bylo poznat, že spousta jejich krajanů za nimi dorazila z Německa až do Písku. Za mne to však byl výstup plný průměrnosti a klišé. Zpěvák nebyl zrovna pevný ve svém oboru a jeho průměrný vokál sotva stíhal. Stylově šlo o heavy metal staré školy, tak jak byl znám někdy v polovině osmdesátých let. Na rozdíl od Švédů MINDLESS SINNER však STALLION onu dávnou dobu nezažili a celkově působili jako nepůvodní derivát z metalových osmdesátek. STALLION mají sice na svém kontě tři řadové desky, ale dosud jsem s nimi neměl poslechovou zkušenost snad s vyjímkou asi dvou videoklipů. On by to byl bývat takový docela obyčejný metalový koncert, jenže pak se stalo něco neuvěřitelného. Když si totiž zpěvák Paul Ehrenhardt v jeden moment odběhl do zákulisí a záhy se vrátil s obří vlajkou v duhových barvách, se kterou se pak v průběhu prezentace skladeb dokonce producíroval po pódiu a různě s ní mával, ptal jsem se sám sebe, sním či bdím? Opravdu bude do budoucna heavy metal o tomto druhu aktivizmu? Povězte... (zesílený ťikot sloupových hodin, čekání na převážení misek vah) ...Bude? A nebo nebude?

Naproti tomu švédské hvězdy z ENFORCER jako hlavní kapela pátečního večera doslova excelovali a předvedli skutečně mimořádně kvalitní metalový koncert, který měl dravost, chytlavost a skvělý zvuk. Kapela neustále sršela energií a měla v sobě zkrátka velké nasazení. ENFORCER provázela pověst trochu většího slaďáku, což se nakonec potvrdilo jen v tom dobrém. Jejich melodie totiž měly takovou tu správnou lehkost přiznačnou pro americké hard n´heavy formace, tak jak jí známé z některých skladeb PRETTY MAIDS, ale že bychom byli zaplaveni baladami, to se opravdu nestalo. Právě naopak. Za bezmála dvě dekády fungování se Švédové stali skutečně velkou senzací severské metalové scény, o čemž dnes svědčí i poslední a nutně říct že povedená deska „Nostalgia“. Jejich melodické a velmi dynamické songy stojí na pevném a znělém hlase kytaristy Olofa Wikstranda, bicích jeho bratra Jonase Wikstranda, prvotřídních kytarách, kde Olofa na tandem doplňuje ještě Jonathan Nordwall, a také na skvělé baskytaře Gartha Condita, excelátoru pohybu po pódiu. Na jejich koncertu jsem nenalezl snad jediný moment zaváhání, byť přiznávám, že v době kdy se hrála jediná balada koncertního setu, způsobila u mne na tři minuty tak trochu pokles zdravého zájmu o dění. Nejlepší koncert z obou dvou dnů.

15.03.2024	Diskuse (77)	Stray janpibal@crazydiamond.cz