HEIDEN - Andzjel

80%

Ačkoliv se HEIDEN s novinkou vrací k tvrdšímu a temnějšímu metalovému pojetí, jsem si jistý, že slovo „vrací“ je v kontextu vzniku alba „Andzjel“ velmi nepřesné a zavádějící. Spíše lze na novinku nahlížet tak, že na ní kapela zúročuje veškeré zkušenosti, kterých nabyla v průběhu předchozí desetiletky, v časech svých post-rockových výletů. Nebýt tohoto období, velmi pravděpodobně by aktuální materiál neměl šanci působit v celé své komplexnosti.

Mám za to, že HEIDEN jsou mimořádnou kapelou na poli tuzemské metalové, potažmo alternativně rockové scény, neboť jejich cesta se ubírá vždy pouze tím směrem, který je ovlivňován uměleckými tužbami muzikantů, bez ohledu na skutečnost, jestli ti získají na svou stranu sedmnáct nebo sedmnáct set příznivců. To však není ani zdaleka všechno, co je dělá výjimečnými, protože podobně ke své tvorbě přistupuje i celá řada jiných, v mnoha případech i ostřílenějších muzikantů u nás. Jde o to, že u HEIDEN se střetáváme s civilností zbavenou zjednodušujících póz, velkou upřímností, lidskostí, což zákonitě generuje skladby, kterým nechybí smysl pro detail, citlivost, určitá hladkost pojetí, ale také myšlenková pointa či úžasně vystavěná atmosféra. Jejich písně totiž nepotřebují žánrové šablony, nenachází se v nich módní výstřelky a už vůbec ne pseudoumělecká krkolomnost, řídí se pouze srdcem svých tvůrců.

Jsem přesvědčen, že novinkou „Andzjel“ vdechli současné metalové scéně u nás opravdu svěží impuls. Stejně tak tvrdím, že pokud by se kapela držela v minulosti pouze blackmetalových mantinelů, nikdy by nebyla schopná přijít s podobným dílem. HEIDEN však svým hledačstvím a vkládáním vlastního nitra do hudby (v různých časových rovinách) léta získávali ty nejcennější zkušenosti a mnohé se naučili. Ucelený sedmiskladbový materiál s patinou volného konceptu působí nakonec jako výtažek toho nejlepšího, pod co se tahle kapela kdy podepsala.

Sevřené a magnetizující album nazvané „Andzjel“ posluchače tentokrát zavádí do prostředí Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí, do prostředí odloučených chalup a věkovitých stavení, drsné přírody a prostého venkovského života každodenně tuženého manuální prací. Jakoby jste se při poslechu přenesli minimálně o sto let nazpět, do časů, kdy rozhodně neexistovaly žádné technické vymoženosti současného světa a život lidí se odvíjel v pomalejších cyklech. Lyrika kapely je opětovně velmi silně vázaná na pocity, dojmy a tušené skutečnosti a v náznacích a nedoslovným způsobem vymalovává atmosféru nepohodlí, existenciální nejistoty a zároveň i pevné spjatosti s tímto krajem.

Skladby, byť působí drsněji a temněji než ty z předchozích dvou alb, obsahují mimořádně ucelenou práci s harmoniemi, takže i když se kapela převážně nachází na průsečíku mezi black metalem a post-rockem, nikdy u nich nedochází k nějakým nesourodým rušivým skokům. Je poznat, že HEIDEN měli od začátku jasnou představu, čeho chtějí docílit, byť se proces vzniku pravděpodobně neodvíjel spontánně, ale naopak pozvolna a s náležitou pečlivostí. 

Myslím, že právě bezproblémová poslouchatelnost je nejsilnější zbraní současné tvorby HEIDEN. Posluchač si totiž ani neuvědomuje onen rozdíl mezi mrazivě drsným výpadem „Nevěřím těm očím“ a krásnou post-rockovou scenérií „Musím ti tolik říct“, kde kapela kouzelným způsobem zachytila atmosféru odloučení. Přičemž v úvodním songu „Nevěřím těm očím“ dojde na spojení rychlejších blackmetalových fází s atmosférickou prostřední mezihrou, jenž je schopná uhranout svým post-rockovým klidem, zatímco „Musím ti tolik říct“ vyznává asi nejdospělejší rockové pojetí, jakého kdy tahle kapela byla schopna. Song, nadnášený najazzlým klávesovým motivem, výtečně graduje a zachycuje v sobě všechny ingredience hudby HEIDEN. 

Upoutala mne mrtvolná nálada songu „V hodině vlka“, za kterým (přes všudypřítomný chlad způsobený tušeným neštěstím uvnitř starého stavení) cítím především obrovské odevzdání celé kapely. Dojde i na hrátky s rurálními (lidovými/folklórními) prvky („Sviť měsíčku, jasno“), které posléze znovu vyvažuje drtivý havraní přelet „Běsů se nezbavíš“, což je snad netvrdší a nejčernější song na albu. Rozmáchlá náladotvorná overtura „Patřím sem“ platí dost možná za zamyšlení nad podvědomou potřebou kořenů v životě a vztahů k určitým místům. 

V hudbě HEIDEN funguje mimořádná souhra mezi kytarovou složkou, klávesami a rytmikou, stejně tak texty výsledek neruší, neboť si nepotrpí na podivnosti za každou cenu. Právě ona přirozenost a nenucenost je jejich velkou devízou. Lze tak říct, že všechny složky jejich zvuku jsou do skladeb poskládány s vkusem. Nic se zde neděje na sílu. „Andzjel“ je, dle mého, mimořádným albem nejen v kontextu celé tvorby HEIDEN, ale i tuzemské tvrdě metalové scény posledních let.

18.11.2022	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz