HEIDEN - Země beze mě

80%

Brněnští HEIDEN se za necelé dvě dekády vyvinuli ve velice zajímavé těleso. Osmá řadová deska navíc podtrhuje jejich potřebu neustálého zdokonalování a postupného přibližování se líbivějšímu rockovému módu. Nevím, zdali se dá v souvislosti s novinkou „Země beze mě“ ještě mluvit o post-rockovém hájemství, každopádně kapela odvedla velkou porci práce a za studiové asistence producenta Ondřeje Ježka dala vzniknout materiálu, který může stále ještě oslovit příznivce přístupnější rockové alternativy, ale na druhou stranu si jej mohou všimnout a přijmout i posluchači, řekněme, intelektuálně méně nároční. Jde o koncepční dílo, zcela první v historii HEIDEN, byť určitá témata spojovala jejich tvorbu minulosti vždy. Tak jako tomu bylo třeba v případě minulé desky „Na svůj příběh jsme sami“ z roku 2015, kde v pocitověji laděných skladbách převládala existencionální témata.

Novinka je tedy příběhem, spíše bych však uvedl sledem pocitů, myšlenek a snových obrazů, se kterými proplouvá jedinec v momentě, když právě následkem tragické autonehody umírá. Nevím jak dalece by tohle téma bylo zajímavé pro sledovače hudebního mainstreamu, ale u HEIDEN, kteří platí za stabilizovanou klubovku na pomezí stoner rocku ala QUEENS OF THE STONE AGE, post-rockové atmosféry a od letoška dokonce i něčeho v Čechách tolik domestikovaného jako je lyrická i zvuková hravost ala TATABOJS, je forma provedení zkrátka startem do nové etapy. Té dosud nejpřístupnější, i když dalece vzdálené lacinosti. Už jenom díky hravosti oné lyriky a schopnosti vymalovat z oněch vjemů nešťastného jedince vcelku poutavé obrázky mají HEIDEN jednoznačně plusové body. Zde se však nabízí další otázka, zdali by texty obstály i bez posluchačovi znalosti konceptu celého alba a při vyjmutí té které skladby? Mám dojem, že asi spíš ne. Nicméně kapele šlo o příběh, plavku atmosférou, kde lyrika na pokračování funguje znamenitě. U textů však klady nekončí, naopak si myslím, že to co se letos povedlo ohledně aranžerské práce a zvukové vycizelovanosti, dostalo hudbu této kapely na nový level. Jasně, skladby vyznívají pro běžného konzumenta přijatelněji, jsou chytlavější, písničkovější a mají vyšší tempo (nenoří se tak v atmosférických plochách jako na několika albech předešlých), ale zároveň jsou do detailu vyzdobené (ne nutně plnější). Vyčištěnost dala možnost vyniknutí všemořných zvukových detailů. Přiznám se, že souhra někdy zvonivých, jindy riffově zurčivých kytar s klávesovými plochami, moggy a různými přístroji, a sice za podpory vcelku rovné a přímočaré rytmiky, mě zde hodně baví.

Možnost poslechu alba na youtube.

Kverdův hlas rozhodně není dominantní složkou písní HEIDEN, nikdy tomu tak nebylo a i letos, kdy má kapela našlápnuto k vyšší chytlavosti, je jeho projev stále poměrně melancholický a málo dravý. Jasně, HEIDEN hrajou pro úplně jiné rockery než kupříkladu běžné tuzemské pivní kapely, to asi všichni uznáme. Chce to prostě brát zpěv jako rovnocenný nástroj k ostatním instrumentům, nikoliv jako něco, co skladbám vládne. Slyšel jsem názor, že kapela novinkou zachází až někam do teritoria kapely CHINASKI, což mě docela rozesmálo a přišlo přehnané. Na to HEIDEN zní opravdu libově. Nevěřte tedy blbostem, chce to materiál vážně poslouchat a nechat na sebe dopadat všechny ty vkusně zapracované a nenucené zvukové detaily. Vždyť třeba ona souhra podlazených kytar a hammondů v „Hledám klíč“ dost solidně připomene nejaktuálnější tvorbu švédských OPETH. A pak že HEIDEN schází progrese minulosti. Proboha kde? Vždyť takhle barvití snad nikdy dříve nebyli. Na druhou stranu opravdu netvrdím, že by Brňanům nějaká rádiová hitovka někdy v budoucnu taky neslušela. Jsem přesvědčen, že příště jí klidně mohou dostat na pás. Líbí se mi inspirace právě u zvuku výše zmíněných QUEENS OF THE STONE AGE, onen sametový sound je hodně vymazlený a podtrhuje snovou náplň textů, což si nejlépe uvědomuji u šlapajících skladeb jako „K má strach“ a „Signál slábne“.

Káskádově riffové motivy nad plochami kláves uprostřed „F43“ mě zas trochu připomenuly FAITH NO MORE, ale jen do doby, než se zjevuje zpěv. „Čas“ je asi vůbec nejzajímavější písní, protože postupuje ve stylu PINK FLOYD stále neočekávanějšími oblastmi chladivého kosmu, tedy prostředí současných HEIDEN, navíc má ze všech písní asi nejintenzivnější atmosféru. Naproti tomu song „3.července“, i díky své svižnosti a hravosti, sebevědomě potřásá rukou futuretroidním TATABOJS. Na materiálu je opravdu znát, že kapela pracovala s Ondřejem Ježkem a můj názor je ten, že tato práce oběma stranám velice prospěla. Velmi otevřené, hravé, pohodově poslouchatelné, ale i kouzelně smutné a surrealistické album a taková česká scéna potřebuje. Dejte si ho nejen díky zajímavému koncepčnímu nápadu… já raději od-plou-vám.

29.04.2019	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz