HELLOWEEN - Straight Out Of Hell

90%

Němečtí HELLOWEEN to zkrátka se svými příznivci umí, ne nadarmo patří k dlouholetým kapelám, které ve své kariéře procházely řadou těžších a méně úspěšných období, ale vždy se ze všech krizí dokázali vysekat a znovu stanuli v čele pelotonu evropského power metalu. Novinkové album „Straight Out Of Hell“ je již pátým počinem, na kterém tvoří se zkušeným Michaelem Weikathem kytarový tandem Sascha Gerstner, přičemž pokud se ohlédneme deset let zpět, tak právě období, kdy do kapely v roce 2002 Gerstner nastoupil, můžeme z dnešního pohledu nazvat tím krizovým. Rozjetá jednotka se právě tenkrát, po osmi letech bez personálních obměn, rozloučila hned s dvojicí svých členů (Küsch/ Grapow) a po vynikajícím nicméně poměrně nepochopeném díle „The Dark Ride“, razila s tehdy aktuální deskou „Rabbit Don´t Come Easy“ cestu návratu k vlastním kořenům, což nedopadlo zas až tak dobře, neboť se ještě pár let nedařilo složit patřičně silný materiál.

Krize neutěšeně pokračovala i na následujícím třetím díle ságy o Strážci, nazvaném dodatečně „The Legacy“, což byl vlastně velmi ambiciózní projekt mající za úkol přilákat ke kapele fanoušky už jenom díky tomu, že se nové album pojmenovalo podle vzoru legendárních alb z osmdesátých let. Byl to omyl a velký přešlap, protože materiál působil roztahaně a nudně, a opravdu v ničem nepřipomínal lehkost fantastické ságy ze zlatého metalového věku.

Byla to vlastně až deska „Gambling With The Devil“, která dokázala po letech částečně uspět, jak po stránce komerční, tak co se týče skladatelského potenciálu, přičemž HELLOWEEN ani nijak výrazně nemuseli pozměňovat svůj styl, jenom se jim podařilo nahrát dobré skladby, které navázaly na poměrně zdařilou éru „Better Than Raw“ z konce devadesátých let. Předchozí řadovka „7 Sinners“ jejich pozici lídrů evropské melody metalové scény jenom stvrdila, byť šlo o temnější, sevřenější, avšak po všech stránkách moderně znějící dílo, které nebylo zas až tak postaveno na hitech. Novinka je tady po více než dvou letech a beze zbytku naplňuje představy o razantním vpádu HELLOWEEN do čela celého pelotonu melodické metalové hudby na Starém kontinentě.

Jde o barvitější a skladbově různorodější materiál, než mohlo nabídnout kterékoliv z jejich alb z poslední dekády. Na druhou stranu byla zachována rychlost, drtivý power sound a všechny atributy poslední části derisovské éry. Album vrací kapelu do hry, jak po stránce velmi aktuálního moderního soundu, tak co se týče skladeb vykazujících se barvitostí melodických linek a kytarových šmodrchanců. Některé z položek patří v jejich historii k nejtvrdším, což značí, při souběžném zachování vrstevnatosti a citu Andiho Derise pro hardrockovou melodiku, že novinka působí opravdu velkolepě. Už nástup do desky s robustním songem „Nabataea“, kterému vládne hřmotný sound a majestátně rozdováděné kytarové breaky je velmi povedený. Vše je korunováno nekompromisním nájezdem na refrén a celkově bombastickým uchopením skladby, která čerpá z odkazu hardrockové legendy sedmdesátých let RAINBOW s tím, že u Němců se znatelně více šlape na pedál.

Ultrarychlé vály jako „World Of War“, „Far From the Stars“ nebo „Burning Sun“ jsou důkazem toho, že HELLOWEEN stále umějí předložit neuvěřitelně barvitý a energický song, kde se spojuje jejich cit pro košaté melodie, s razancí a touhou jet v tom svém na doraz. Tedy tak jako na svých albech z osmdesátých let. Ano, novinka má ze všech dosavadních alb zdaleka nejblíže k prvnímu dílu Strážce. Možná kontroverzní prohlášení, ale skutečně na mě tak působí a jsem z toho opravdu nadšen. Kytary trilkují a skladby v optimistické náladě upalují stále vpřed, přičemž to celé nepůsobí upjatě a ohraně, tak jak by se mohlo u speed metalu předpokládat. Konečně v jejich hudbě cítím lehkost, čerstvost, nikoliv nutnost jít na ruku venkovským fans a vydělat něco peněz. Cítím tam skutečný entuziasmus a touhu nahrát po mnoha letech vynikající materiál bez spekulací.

Klavírní part nás uvede do jedné z nejhitovějších položek alba, a sice „Waiting For The Thunder“, která si nic nezadá s hudbou krajanů PINK CREAM 69. Máme zde i velmi zdařilou baladu, tentokráte předanou v poněkud ponuřejším hávu, což jen umocňuje hlas Andiho Derise, který se zde hlasově procvičil v trochu jiném zabarvení a upřednostnil poněkud nižší polohy – „Hold Me In Your Arms“. Titulní song a následující poměrně novátorská „Asshole“ platí za songy velmi dobře reprezentující současné „hutnější“ HELLOWEEN, takže jde znovu o kombinaci nemalé hitovosti s moderním průrazným vyzněním. V tomto duchu se vlastně nese celá řada dalších, zde nezmíněných položek. Závěrečná „Church Breaks Down“ platí za jakousi finální katarzi a zároveň i stmelení všech předností současného stavu věcí u HELLOWEEN.

Jedna z nejlepších nahrávek derisovské éry. Po všech stránkách dotažený moderní power metal, kterému nechybí drive, vrstevnatost, hromada melodií a nápadů.

28.01.2013	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz