HELLOWEEN - Gambling With The Devil

80%

Po několikaletém období hledání optimální formy, které bylo rovněž poznamenáno nutností držet se svého kopyta, nulovým riskem a lpěním na svých speedmetalových kořenech, se to přeci jen německým metalovým legendám povedlo. Album „Gambling With The Devil“ v roce 2007 započalo dnes již osm let trvající etapu silných, kvalitních, avšak na druhou stranu absolutně nepřekvapivých nahrávek HELLOWEEN, které jim vrátily status hvězd vyprodávajících v Evropě velké haly. Pekelné dýně jakoby se prostřednictvím tohoto díla snažili konečně navázat na přetrženou nit z období mnohými opěvované desky „Better Than Raw“ a dle mého se jim to po všech stránkách povedlo. Sestava již byla pevně ustálena a kytarista Sasha Gerstner se tak mohl blýsknout i několika skladatelskými příspěvky a že to s nimi nikdy nepřeháněl, je dnes více než zřejmé. Byla to již třetí nahrávka, na které se podílel a jeho podíl na ní značily songy „Paint A New World“ a „Dreambound“. 

Pro bubeníka Daniho Löblea však šlo o teprve druhou řadovku (nastoupil těsně před nahráváním třetího dílu „Keeper Of The Seven Keys - The Legacy“), jelikož po odchodu Uliho Küsche v roce 2001 byl chvíli členem HELLOWEEN Mark Cross, který odbubnoval z mého pohledu jalové a nepovedené album „Rabbit Don´t Come Easy“, aby byl vzápětí na evropském turné nahrazen Stefanem Schwarzmannem. Ostatně šachová partie s bubeníky trvala až do roku 2005, ale Dani Löble právě Michaela Weikatha s Andim Derisem v pravý čas zaujal a svého úkolu se zhostil více než dobře. O jeho řemeslných schopnostech ostatně svědčí i skutečnost, že jeho příchod byl poslední personální událostí u dnes již velmi stabilní kapely.

Album „Gambling With The Devil“ vyšlo opětovně u německé stáje SPV a vznikalo v Derisově studiu na ostrově Tenerife pod producentským dozorem osvědčeného Charlieho Bauerfeinda. Mě osobně však jeho tradiční receptury, dramaturgie a celkový scénář zde umístěných položek nikterak nevadil, právě naopak jsem měl pocit, že HELLOWEEN chytili po mnoha letech druhý dech. Šlo o velmi tvrdé a zvukově moderní album, které se však nikterak nezpronevěřilo typickému melodickému stylu HELLOWEEN. Dost možná jsme měli do činění s jedním z úplně nejtvrdších a nejzběsilejších alb, jaké kapela kdy nahrála, kromě „Walls Of Jericho“ mu v tomhle mohou trochu konkurovat snad jen alba „The Dark Ride“ nebo „7 Sinners“.

Skladatelský fundament byl tentokrát hodně životaschopný a Němcům se podařilo nahromadit slušnou zásobu povedených nářezů i dobře poslouchatelných metalových hitů. Vlastně se zde znovu střídaly polohy striktně zběsilé, což se týkalo skladeb v třeskutém speedovém provedení, s těmi naopak pop metalově vzdušnými a méně rychlými songy, kde hrál prim zejména zajímavě vystavěný melodický refrén. První skupinu reprezentovaly skladby jako byla hned úvodní „Kill It“, která dávala vzpomenout na památnou „Push“, a pak ještě Gerstnerova „Paint A New World“. Do toho připadala v úvahu ještě Weikathova „The Saints“ vlastnící, jak pořadně divoký kytarový vulkán, tak se také potýkala s klenutými melodiemi a vyhrávkami. 

Naopak třeba pilotní singl „As Long As I Fall“ nebo epičtěji laděný song „Final Fortune“ jsou hitovky jako vyšité pro Derisův hlas, jenž je pevnější v kramflecích v nižších polohách a méně vypjatých momentech. Přeci jen Andi Deris byl vždy zpěvák do hardrockové muziky případně do stylu, kde je rock křížen s heavy metalem, takže u některých takřka thrash metalově rozparáděných vánic to bylo v jeho případě vždycky na hraně. Nicméně musím opět zopakovat, že „Gambling With The Devil“ se jako album hodně povedlo a konečně po sedmi letech tápání představilo Weikathovu legendární partu v plné skladatelské síle, k čemuž neočekávaně přispěl zajímavými songy i vysmátý kliďas Marcus Grosskopf („Final Fortune“ a „Heaven Tells No Lies“). Povedlo se však i mnoho dalších skladeb, zde držících silnou druhou polovinu nosiče - mám zejména na mysli tři bomby od Andi Derise - „The Bells Of The 7 Hells“, Fallen To Pieces“ (snad nejlepší song na albu) nebo „I.M.E.“. HELLOWEEN se zkrátka po delší době nebáli přišlápnout na pedál a své melodické vypalovačky i rychlé nářezy zahalit do velmi průrazného a moderního zvukového kabátku. Jejich úspěch je tím pádem právě tehdy definitivně vrátil do sedla, ze kterého do dnes nevypadli.

24.05.2015	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz