HELLOWEEN - Keeper Of the Seven Keys - Legacy

100%

Velkou výhodou hudebního fanouška a nikoli hudebního kritika je to, že může psát recenze pouze na kapely či desky, které má rád. Není nucen do ranních hodin dokola poslouchat tisíckrát vyvařené melodie, kytarové trylky ze slabikáře pro muzikanty na základní škole, nemusí se prodírat tunami špatné muziky a hledat v ní perly. A hlavně. Není v časové tísni, kdy musí během několika málo dní rozhodnout nad osudem pracně vytvořeného díla, na kterém kapela poctivě dřela mnoho let. Může recenzi na desku napsat až s patřičným odstupem a jak si povíme v následujících řádcích, zvláště u téhle desky je to velmi výhodná startovní pozice. Po albu „Rabbit Don’t Come Easy“ přišel čas na lámání chleba. Deska měla ke kladným ohlasům daleko, a přes své nepopiratelné kvality a množství dobrých nápadů a skladeb (které však byly většinou jen lacinějšími kopiemi starších věcí) skončila u většiny fandů HELLOWEEN až na dolních příčkách. U mě neúspěch zapříčinil především laciný umělohmotný zvuk, který desku opravdu zkazil. Přesto ji při přehrávání Helloweenské diskografie nepřeskakuji a pár skladeb z ní patří k mým nejoblíbenějším.

Kapela tak v roce 2005 musela potvrdit, že ještě neřekla poslední slovo a dovede vyrobit silný materiál. Takový, který ji nejlépe okamžitě vystřelí zpět na vrchol zástupců melodického metalu, kam už od svých počátků a legendárních desek „Walls Of Jericho“ a obou dílů Strážce sedmi klíčů právem patří. Před konečně konsolidovanou sestavou, ve které se natrvalo zabydlel kytarista Sascha Gerstner a nově příchozí bubeník Dani Löble, stál nelehký úkol. Nahrát dobré písně, které budou odkazovat na to nejlepší z jejich bohaté diskografie, a zároveň budou mít i komerční úspěch. Nejen muzikou, ale i chlebem je totiž živ muzikant a tak jim snahu vydělat si na něj nelze mít za zlé. Přes všechny tehdejší vzletné řeči kapely, jak nový materiál odkazuje právě na nejúspěšnější desky, a že tedy nebylo od počátku pochyb, jak se bude nová placka jmenovat, šlo jen o jediné - zajistit dobrá prodejní čísla a vydělat si na nové struny. Muzikanti si tím už před vydáním nasadili oprátku a aby toho nebylo málo, začali pod sebou řezat větev. Nové album totiž, světe div se a vy se podržte, dostalo jméno „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“.

O dlouhý úvod si řekla kapela sama pojmenováním desky a z výše napsaného se lze dovtípit, že v následné recenzi budu na „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ nahlížet spíše nezaujatým pohledem fanouška, kterého název nijak neuráží a kapele touhu po penězích nemá za zlé. Přesto se srovnání pochopitelně vyhnout nemůžu, a tak v následujících řádcích prozradím, jak si odkaz Strážce sedmi klíčů stojí v porovnání s legendárními deskami a především odhalím, proč jde o jedno z nejlepších alb HELLOWEEN v celé jejich diskografii. Název a další s ním spojené jsem dostatečně rozebral v předchozích odstavcích a tak se přesunu ke grafickému zpracování obalu. Ten sice není nejhorší, ale jen díky opravdu mizernému obalu předchozí desky skončil na krásném předposledním místě. Obrázek je to hezký a dokonce z něj na vás může i dýchnout atmosféra původních Strážců, ale odporné počítačové zpracování mu v mých očích sráží hodnocení. Tím ovšem končí vše zlé a to co přijde dál, je už jen metalová pohádka.

Desku odvážně otvírá nejdelší skladba v historii kapely. Téměř čtrnáctiminutovou „The King For A 1000 Years“ uvede příjemný tajemný hlas vypravěčův, který překryje překrásné vybrnkávání doprovázené ženským zpěvem. Když se přidá Andi Deris, píseň startuje. Sekané riffy, skvělé Andiho frázování, výborné chorály a klávesy. To vše se přelije do velmi dobrého refrénu. Ten mi sice napoprvé nesedl a přišel mi dost laciný, ale s dalšími poslechy a přibývajícími lety jsem si ho oblíbil. Pokud jde o délku, ta je v pořádku. Skladba je natolik bohatá a barevná a stále se v ní něco děje, že ani na chvilku nenudí. Jen vyžaduje mnohem více poslechů, aby jste odhalili všechny její vrstvy, zajímavosti a docenili opravdu velké množství různých krásných melodií. Díky tomu, že jde o opravdu povedenou věc, tak jsou další poslechy jen k radosti. Pokud bych ji měl přeci jen zkrátit, bylo by to o poslední sloku, která je po dlouhé pestrobarevné střední části spíše zbytečná a skladba se zde vlastně znovu a úplně zbytečně rozjíždí. Toto místo je za mně jediné rušivé v celé předlouhé kompozici. Po něm přitom nasledují tři výborné minuty okořeněné kvalitním sólem, jedním refrénem a spoustou dalších nápadů. Vynikající skladba, která ukazuje hned na začátek, že s novými HELLOWEEN se bude muset počítat. Kdyby ji měl připodobnit k jiným dlouhým písním v diskografii, bylo by to spíše k „Mission Motherland“ nebo ještě lépe k pozdější „Skyfall“ (se kterou má kromě délky a nálady společné i to, že mě jejich refrén napoprvé vůbec nebavil) než ke „Keepeer Of The Seven Keys“. Natolik jinou atmosféru, zvuk a hlavně zpěv má tato novinka v porovnání se starší keeperovkou. A mně prvně hlodá v hlavě červík, že s tím názvem to byla pěkná blbost. Dnešní moderně znějící HELLOWEEN s jiným a úplně odlišným zpěvákem, jehož kvality jsou jinde než v nadpozemských výškách, nemůžou přeci myslet vážně, že nahrají nového Strážce.

„Invisible Man“ otevírá výborné basové sólo, ke kterému se přidají kytary se zvukem z temné jízdy, případně „Mr. Ego (Take Me Down)“ nebo „The Time Of The Oath“. Syrové riffy, kvílící sólování, to vše je jen vydařené maskování skvělé hitovky, kterou tato skladba je. Přes nasekanou a zajímavě vyvedenou sloku se od refrénu, který je velmi jednoduše melodický, ale přes to není hloupý, skladba pozvolna rozjíždí v klasický hit novodobých Dýní. Sóla jsou krátká a povedená, zvolnění uprostřed „made in HELLOWEEN“ také v pořádku. Po kraťoučkém klavírním výletu se skladba vydá do své druhé půlky, kde už jen postupně doznívá. Kdo tipoval, že ji má na svědomí klasik veselých tykvovin Michael Weikath, je na omylu. Jde o další přesný zásah stále ještě nového kytarisy Gerstnera, který rychle pochopil, o čem moderní HELLOWEEN mají být. Přes svých sedm minut délky ani na chvilku nenudí a díky její netradiční stavbě máte chuť si ji pustit hned znovu a všímat si dalších drobností, které vám napoprvé unikly. Při jejím poslechu jsem si vzpomněl na „Perfect Gentleman“, ale novinka je ve všech směrech mnohem lepší. Následující „Born On Judgment Day“ je klasický speedový rychlík, jakých kapela napsala již mnoho. Díky dechberoucímu refrénu se ovšem může směle zařadit mezi ty nejlepší. Kromě silné melodie obsahuje vše, co dělá speed metal speed metalem, včetně dobrého sóla nebo kratičké přehlídky rytmické sekce. Jedna z nejlepších věcí, které kdy napsal Michael Weikath prosviští takovou rychlostí, že si ani nevšimnete, že trvá přes šest minut. A jízda nekončí.

Čvrtá „Pleasure Drone“ startuje plechovým riffem a správně kovový zvuk si drží celou dobu. Výborná hitovka se silným refrénem a zajímavou náladou od Saschi Gerstnera je na aktuální desce však jen lehce nadprůměrnou záležitostí. Další v pořadí „Mrs. God“ je ukázkou infantilní tváře kapely. Popravdě netuším, proč zrovna tahle písnička skončila jako singl, protože o „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ neprozradí vůbec nic. Když říkám infantilní, nemyslím tím nutně špatná. Naopak. Sekaný a poměrně originální riff, disco melodická linka, velmi současný zvuk a nakonec i dobrý zpěv z ní dělá velký hit. A to je vlastně i moje odpověď, proč skončila jako singl. Je to prostě nenáročná veselá hitovka, kterou bych zařadil někam mezi „Mr. Torture“ a „Dr. Stein“. Šestá „Silent Rain“ je jiné kafe. Opět jednoduchý silný motiv od Saschi Gerstnera, který ve spojení s opravdu dobrou kytarou, kratší stopáží a úchvatným refrénem tvoří jednu z nejsilnějších položek na desce. Dokonalý závěr prvního CD (album je totiž při stopáži kolem 77 minut rozděleno na dva disky, což má i symbolický význam v podobě odkazu na dvě původní alba „Keeper Of The Seven Keys part I a II“).

Druhý disk otevírá druhá nejdelší skladba dvojalba vtipným intrem, kdy se nám přehrají dávné fláky HELLOWEEN a po chvilce je jasné, že máme tu čest s další bezvadnou věcí. „Occasion Avenue“ je přehlídkou tvůrčích možností současných Dýní, kdy nám vrší na ploše jedenácti minut jeden nápad za druhým. Vše spolu tvoří kompaktní celek se skvělou atmosférou, kde se všichni muzikanti předvedou v plné parádě. V porovnání s úvodní metalovou operou ovšem ztrácí. Balada „Light The Universe“ je zajímavá spíš tím, že v ní hostuje Candice Night ze známého projektu BLACKMORE´S NIGHT. Pravdou ovšem je, že v historii ploužáků německých metalistů se bez obtíží zařadí k ostatním, takže i tak to stačí na lepší průměr. Devátá, nebo chcete-li, třetí položka a zároveň dvanáctá, případně šestá (jak dokážou dva disky zamotat hlavu!) jsou typičtí rock’n rolloví HELLOWEEN. Uvolněné rockové skladby s dobrou melodií, které se objevují na jejich albech pravidelně. První z nich „Do You Know What You Are Fighting For?“ je podle mého názoru o něco povedenější než druhá zmiňovaná „Get It Up“. Obě dvě však disponují správně chytlavými refrény, které určitě neurazí a jinak metalové desce jen prospějí. Na minulých albech mně tenhle typ písniček rozptyloval a vyloženě jsem se děsil, až na ní narazím. Tyto jsou však provedené výborně a skvěle tak ostatní doplňují. To je pro mě osobně další velkým pozitivem desky. Mezi výše zmíněnými se nachází dvě další skladby. „Come Alive“ je přesně ten druh písničky, bez které bych si album dokázal představit. Nezajímavá skladba s nudnou melodií i průběhem, která se tak moc snaží být moderní, až se sama v sobě ztrácí. Její jedinou předností je, stejně jako u zbytku desky, výborný zvuk. S přibývajícími poslechy ale rozumím i jejímu zařazení. Deris si na tyhle skladby potrpí a ostatně i tady se najde podobnost s mnohem pozdější skladbou „Cyanide“ z posledního alba. Nemelodická halekačka bez nápadu.

S následující „Shade In The Shadows“ si ale spravíme chuť. A to tak, že velmi. Stejně jako u „Silent Rain“ jde o přímočarý jednoduchý speed s kulervoucím refrénem. Tady se Deris opravdu předvedl a přesně ta naléhavost v jeho hlasu dodává to správně koření nejen téhle skladbě, ale i celé desce a vlastně i celým HELLOWEEN s ním za mikrofonem. Závěrečná „My Life For One More Day“ se řadí opět mezi to nejlepší, co noví HELLOWEEN nabízí. Nejen svým zařazením nakonec a sborovým refrénem mi připomíná „March Of Time“ a to je velký kompliment. Nechybí jí totiž to nejdůležitější, a sice chytlavá melodie. Nepřekvapí, že ji napsal Markus Grosskopf, který prostě musí vědět, co od Dýní chceme a když už něco napíše, jde zpravidla (myšleno vždy) o velký hit.

To byl tedy pohled na jednotlivé kousky mozaiky „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“. Pozorný čtenář si jistě povšiml, že jsem hlavně chválil a u pochval zůstanu. Tato deska má podle mě v celé diskografii kapely nejlepší zvuk, který je moderní a čistý a přesto zůstal tvrdý a průbojný. Kytary jsou ostré a konkrétně ony nesou hlavní podíl na tom, že album zní tak dobře. Modernímu vyznění pomáhají všemožné zvukové efekty a legrácky, kterých je album plné a přesto nijak neruší a do jednotlivých skladeb výborně zapadají, a to včetně vkusně použité modulace hlasu („Silent Rain“, „The King For A 1000 Years“). Deska je narvaná k prasknutí vyloženě fantastickými melodiemi, skvělými nápady a výborným muzikanstkým uměním. Uchopení jednotlivých skladeb pány muzikanty je pak pevné a přes celkovou délku alba žádná z nich (možná s výjimkou „Come Alive“) nenudí. Kapele se povedlo to, co od ní čekal málokdo a s deskou „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ přinesla materiál, který se může směle měřit se vším, co HELLOWEEN před tím nebo potom napsali. Pro účely psaní recenze jsem desku protočil mnohokrát a nelituji jediné minuty poslechu. To, co jsem si zamiloval před lety mám rád pořád a nakonec jsem přišel na chuť i „Come Alive“ a „Light The Universe“, které mně dříve příliš nenadchly. I to vám budiž důkazem toho, s jak silným materiálem máte tu čest.

Konečný verdikt tedy zní: Po „Walls Of Jericho“ jde o mou nejoblíbenější desku a rozhodně to nejlepší, co vzniklo u HELLOWEEN v éře Adiho Derise za mikrofonem. Deska, ke které se vracím nejčastěji a která mě stále baví a dělá radost. Kromě jedné pihy na kráse nemá hluché místo, vrší hit vedle hitu a pojem ultra melodie dostává zas nový rozměr. Přes to všechno to není vykrádání sebe samých. Deska také drží díky vynikajícímu zvuku pospolu jako celek a písničky jsou seřazeny na výbornou. Velkou radost mám i z toho, že na albu v plné kráse vynikne skvělá hra Markuse Grosskopfa, který se právem řadí k nejlepším metalovým basákům a na desce dostává jeho nástroj opravdu hodně prostoru. Hra nového bubeníka, který se v sestavě zabydlel už natrvalo je také naprosto v pořádku, i když svou formu naplno ukáže až na následujících kotoučích. Jedinou vadou tak zůstává nepovedený obal a nešťastně zvolený název. Srovnávat s legendárními deskami z osmdesátých let opravdu nelze „Legacy“ téměř v ničem. Jediné pojítko mezi nimi může být to, že všechna alba přetékají velkými hity, skvělými melodiemi, spoustou hudebních legrácek, pohodou a radostí z muziky. Rozdíl v celkovém vyznění ale nemohl být z pochopitelných důvodů větší. Noví HELLOWEEN jsou jinde. Na svou minulost nezapomínají, talent psát skvělé věci neztratili, ale posunuli se o velký kus dál, zmoudřeli a hlavně definitivně našli svou novou tvář. Pokud má být „Keeper Of The Seven Keys – The Legacy“ nějakým odkazem, tak je to odkaz na to nejlepší z desek, které nazpíval Andi Deris. To ale není důvod nedat nejvyšší hodnocení.

01.04.2023	Diskuse (34)	posejdon