HELLOWEEN - Pink Bubbles Go Ape

90%

Krátce a stručně – všechno je jinak. Po druhém Keeperovi odešel Kai Hansen, na jehož místo přišel Roland Grapow. Vytratil se producent Tommy Hansen, kterého nepříliš šťastným způsobem nahradil Chris Tsangarides. Obal nezdobí fantasy malůvka, nýbrž notně surrealistický fotografický výjev Storma Thorgersona, jinak dvorního autora obalů PINK FLOYD. A v neposlední řadě je tu řádně trhlý název: Růžové bubliny jdou i opici. A samozřejmě do značné míry se proměnil i samotný HELLOWEEN. V době vydání „Pink Bubbles Go Ape“ panoval názor, že odchodem tahouna a zarytého speedaře Kaie Hansena kapela nevěděla, kudy dál, a tak přešlapovala na místě a ve snaze zalíbit se co nejširšímu publiku plodila vyměklé refrénovky pro holky. S odstupem času je ale jasné, že HELLOWEEN naopak rozkvétali a velmi chvályhodně se poohlíželi i po jiných hudebních obzorech, než je milimetrově přesně střižený germánský speed. Stačí si jen poslechnout majestátně vyklenutou „Mankind“ nebo odlehčené a vší žánrové urputnosti zbavené „Kids Of The Century“, „Number One“, „The Chance“ nebo krásnou závěrečnou Kiskeho baladu „Your Turn“. Je jasné, že prsty v tomto směřování měl hlavně Michael Kiske, notně podporován novicem Rolandem Grapowem. Jistě, našly by se tu blbinky, které by si člověk dnes celkem i odpustil – „Heavy Metal Hamsters“ či „I’m Doing Fine, Crazy Man“, ale ani ty nepadají pod laťku průměru. Co tedy albu podráží nohy? Zejména a především produkce zmíněného Chrise Tsangaridise, což nebyla dobrá volba a v několika rozhovorech to potvrdili i samotní HELLOWEEN. Zvuk desky je podivně plochý, sterilní a je jasné, že producent s kapelou naprosto nenašel společnou řeč. Je to škoda, protože „Pink Bubbles Go Ape“ je přesně tím zlomovým albem, kdy HELLOWEEN nabírali další dech a bylo jim jasné, že pokoušet se o „Keeper Of The Seven Keys Part 3“ by bylo čirým šílenstvím. Škoda jen, že se toho nedrželi ani v budoucnu.

Dalším problémem byl přístup skalních hardcore fans, kteří v té době zkrátka nepřenesli přes srdce, že HELLOWEEN už nehrají to, co hráli. Že už to není speed metal. Jenže ony tam ty zbytky speedu stále ještě jsou, viz třeba Kiskeho „Goin’ Home“ nebo Grapovovu nenápadnou, ale ohromným kouzlem disponující „The Chance“. Jenže opět, je to poněkud jiný speed metal, načechraný, vzdušný, lehce stravitelný, ovšem stále s typickou helloweenovskou atmosférou a jako vždy excelentním Kiskem.

Čili takto, tvrdil bych to, i kdybych k „Pink Bubbles Go Ape“ neměl tak silně nostalgický vztah, jaký mám: tohle je album, které si nezaslouží být opomíjeno a i když mělo ze všech helloweenovských desek snad nejtěžší startovní pozici, obstálo a dodnes obstojí na jedničku. Byť nálada uvnitř kapely byla stále napjatější.

13.05.2015	Diskuse (5)	wuxia jindrich.goth@gmail.com