HELLOWEEN - Praha, O2 Aréna, 30.června 2022

Několikrát odložený pražský koncert HELLOWEEN se konečně dočkal svého uskutečnění a (jak by řekl klasik) že šlo o oslavu melodického metalu se vším všudy, která dokázala do pražské O2 arény přilákat i v nadprůměrně parném závěru června tisíce nedočkavých fanoušků, nemusím snad ani připomínat. A tak již v metru byly vidět proudy metalových fanoušků dorazivších ze všech koutů republiky. Po stránce návštěvnosti od začátku nebylo pochyb, že největší sportovní hala v republice je jediným možným vnitřním prostorem, který dokáže ty davy příchozích pojmout. Až takový byl o akci zájem. Ohledně zaplněnosti haly chápu, že by se tisícovka diváků na plochu ještě dokázala nějak vtěsnat, ale i tak lze říci, že bylo plno až po strop a to včetně právě těch nejvyšších ochozů. 

Legendární německé Dýně navíc doprovázeli ještě švédští válečníci z HAMMERFALL, kteří ten večer sice odehráli slušný set, rozněcující ohlas, průměrně ozvučený a přes hodinu trvající, ale osobně jejich muziku vnímám jako poněkud uniformní vzorek power/heavy metalu. Nerad bych se tak v něm ze své přirozenosti zdržoval. Osobně totiž nejsem příznivcem generace melodiků debutujících až v druhé polovině devadesátých let, neboť tyto, většinou z mého pohledu hodně nepůvodní kapely zacházejí s postupy, které tu již byly dávno před nimi, a svou tvorbou nedodali dění na žádné výraznější svěžesti či závažnosti, když už zůstaneme u těch dramatických póz a hrdinských postojů. Po stránce melodií mě tahle kapela přišla vždy neoriginální a průměrná, což i ve čtvrtek podtrhla. Koncert HAMMERFALL nakonec trval zhruba sedmdesát minut, a tak jej jen málokdo mohl chtít počítat mezi předskokanské zahřívací výstupy. Zřejmě reprezentativní průřez tvorbou mnoho lidí potěšil, a ti to Švédům vraceli adekvátní odezvou. Z důvodu menší koncentrace na někoho, kdo se mnou nic nedělá, jsem je však ani neuvedl v nadpise celého reportu.

Přejděme k HELLOWEEN, kteří vběhli na pódium již zhruba dvacet minut po odchodu Švédů. Vlastně nešlo o nic roztodivného, co by jejich fanoušek neočekával a co by mohlo překvapit. Sympaticky se mě jevila relativně stroze vyhotovená scéna s bicí soupravou umístěnou na obří zdeformované dýni a třemi obřími digitálními obrazovkami. Každý, kdo již navštívil předchozí koncert HELLOWEEN v sedmičlenné sestavě (v době Pumpkins United Tour), musí vědět, jak legendární hamburská kapela se svým časem naloží a s jakou intenzitou přehraje svůj barvitý program. Přišlo mě, že HELLOWEEN koncertně dokonale vyladili poměry mezi několika typy svých tvůrčích období. Ty ostatně vždy byly charakterizovány trochu jinou tvorbou, jinými frontmany a celkovým jiným přístupem muzikantů k metalu. Turné k bezejmenné desce z loňského roku jakoby sladilo všechny ingredience tvorby HELLOWEEN, napříč takřka čtyřmi dekádami existence, do jednotícího fantaskního světa plného barvitých scenérií.

Strhující kytarové souboje tria Kai Hansen, Michael Weikath, Sasha Gerstner, trilky, bohaté harmonie, vrstevnaté sólové katarze, svižná a ještě svižnější tempa, či rytmika, kde nepostradatelný sympaťák Marcus Grosskopf spolupracoval během celé té zábavy (stav pojmenován z jeho perspektivy) s bubenickou mašinou Danim Löblem a výsledek jejich souhry se ukázal být samostatnou kapitolou songů. Střídání dvojice zpěváků, Michaela Kiskeho s Andi Derisem, kde ani jeden nepůsobil na okamžik nepatřičným dojmem, neboť svůj hlas oba celou dobu udrželi ve výtečné fazóně. Zkrátka nadžánrově schopní hudebníci, což ve výsledku pomáhalo vždy především vyznění HELLOWEEN. 

Všechno tohle šlo vysledovat ze setu, který byl od začátku strhující. Většinou se v něm střídaly skladby z poslední řadovky, s notoricky známými vypalovačkami z prvních dvou dílů Keepera. Dělo se tak již od mocného úvodu v podobě eposu „Skyfall“ a rezolutní jízdy „Eagle Fly Free“. Výběr skladeb z nového alba mě však posléze dával trochu menší logiku, než bych čekal, neboť především nechápu, proč když má někdo v repertoáru věci jako „Out For The Glory“ a „Fear Of the Fallen“ nakonec místo nich hraje „Mass Pollution“ a „Angels“. Nejsilnějším momentem celého koncertu pro mne byly dva patnáctiminutové úseky, o kterých budu mluvit nyní. A sice první, když se k mikrofonu ve středu pódia postavil Kai Hansen a spustilo se úžasně narubané tornádo v podobě medley oslavující tvorbu HELLOWEEN z roku 1985. Nepřetržitá čtvrthodinová jízda poskládaná z větších částí písní „Metal Invaders“, „Victim Of Fate“, „Gorgar“, „Ride The Sky“ a „Heavy Metal (Is The Law)“ mě dokonale sejmula. Tohle snad nebyla ani husí kůže, ale jehlicovité hřeby. Emocionálně v rámci metalu nejvyšší level, člověk najednou zjistil, že huláká směrem k pódiu jednotlivé úseky textů, protože hádejte jaké metalové album jsem měl nahrané na své první kazetě? Správně, bylo to „Walls Of Jericho“. Druhý vrchol, ke kterému došlo až v přídavcích, obstarala s neskutečným nasazením předložená patnáctiminutová suita „Keeper Of The Seven Keys“. 

Souhra všech muzikantů byla zkrátka fantastická a bylo úplně jedno, zdali se zrovna věnovali výstavbě takového kusu jako „How Many Tears“, ze kterého v roce 2022 nejen hlasy Michaela Kiskeho a Andi Derise dokázaly vytvořit neskutečnou mimozemskou výpravu, existující snad jen v myslích těch nenadějnějších sci-fi snílků, či prostě jen od boku vypálili hitovky jako „Future World“, „Save Us“, „Dr.Stein“ nebo „Power“. Svůj prostor dostala i fenomenální metalová balada „A Tale That Was n´t Right“ jako jeden z nejslavnějších a v našich zeměpisných šířkách vlastně i zlidovělých metalových ploužáků, nadčasová záležitost z pera kytaristy Michaela Weikatha. 

Sledoval jsem průběh koncertu ze dvou rozličných míst a zvuk se v obou případech dost lišil, zatímco v průběhu vystoupení HAMMERFALL a první poloviny koncertu HELLOWEEN jsem stál na ploše a vyznění bylo mírně za očekáváním, jakoby onen potřebný tlak z beden nebyl schopen zcela adekvátně naplnit a vyznít v prostorách obřího sportovního chrámu, pak v druhé polovině koncertu HELLOWEEN, kdy jsem si proklestil cestu do sektoru na sezení poblíž strany pódia (holt stačilo jen mávnout lístkem a jít, neotáčet se a rychle jít za z plochy vysledovanou volnou sedačkou), byl zvuk prostě famózní, mimořádně dobrý, jakoby byl uzpůsoben především pro ty s dražšími lístky. Podmínkám v O2 aréně v tomto směru moc nerozumím, neboť v jiných prostorech je to přesně naopak. Na ploše je většinou všechno v pořádku, výše v ochozech už to bývá horší, zde je to naopak. Možná náhoda, i když nevím, dlouho jsem tu nebyl. Z koncertu jsem každopádně odcházel spokojen, i když jsem se díky času odjezdu z Prahy musel vzdát závěrečné pecky „I Want Out“, tak snad v září v Regensburgu.

04.07.2022	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz