HELLOWEEN - Rabbit Don´t Come Easy

60%

Je to již dvacet let, kdy vyšlo album, které to mělo již od začátku těžké. Po desce „The Dark Ride“ nastalo u HELLOWEEN velké personální zemětřesení, kdy z kapely odešli (respektive byli odejiti) kytarista Roland Grapow a bubeník Uli Kusch, kteří měli během předchozí dekády velký podíl na zvuku německé legendy. Kytary se ujal Sascha Gerstner (ex-FREEDOM CALL) a drží se jí dodnes. Za bicími byl během nahrávání z různých důvodů chaos, který skončil až příchodem bubeníka Daniho Löblea. Album z roku 2003 nakonec skoro celé nabubnoval Mikkey Dee z MÖTORHEAD, ačkoliv oficiálním členem byl tou dobou Angličan Mark Cross, ovšem na turné pro změnu vyrazil bubenický světoběžník Stefan Schwarzmann (ex-U.D.O., RUNNING WILD a posléze mimo jiné i ACCEPT). Jak tedy dopadla deska z období proměn - „Rabbit Don’t Come Easy“, která měla jednak navázat na skvělou temnou jízdu a druhak ukázat, jak moc zabolel odchod dvou dlouholetých členů kapely?

První, co je z každého alba vidět, je obal – a ten se nepovedl a je opravdu hnusný. Koresponduje s hloupým názvem nové desky. Velmi laciná snaha o modernu se nesetkala s mým pochopením a odškrtávám první položku na seznamu hodnocení. Chybějící intro zamrzí, ale hned první skladba „Just A Little Sign“ odpaluje desku ohromně. Jde o jeden z velkých hitů na první dobrou, jako bývaly „Kings Will Be Kings“ či „Falling Higher“ (nebo bude za dvacet let „Fear Of The Fallen“). Jednoduchá, přímočará hitovka, která ničím nepřekvapí, ale přesto je hlavně díky refrénu opravdu dobrá. Jasný podpis Andiho Derise, který mimochodem zpívá ve formě. Následující „Open Your Life“ je ještě lepší. Nemá takový tah na branku, ale od úvodního provzdušněného riffu je jasné, že máme čest s další výbornou skladbou. Šlo o první zářez nové posily u šesti strun a povedl se na jedničku. Obsahoval několik zpestření a měl opravdu zajímavou atmosféru.

Další na řadě byla „The Tune“. Zde je jasné, že posloucháme práci mistra Michaela Weikatha. Jeho „kolovrátkové“ hity se občas stávají terčem posměchu, ale tady vedle určitě nešlápl. Není sice nijak originální nebo zajímavá, jen další poctivá skladba moderních HELLOWEEN. Podle mně není výrazně horší než například „All Over The Nations“ z předchozí fošny a nejméně tisíckrát lepší než asi nejhorší skladba Hell’s – „Laudate Dominum“. Čtvrtá v pořadí je „stadiónovka“ a „derisovka“ na první poslech. „Never Be A Star“. Tyhle rockové skladby u Dýní nemám rád a tak, přestože určitě neurazí, nezanechala ve mně hlubší dojem. Hitové ambice se refrénu upřít ale nedají. Jdeme dál, „Liar“. Pokud to měla být, jak jsem se kdysi dočetl, odpověď na skladbu „Push“ z desky „Better Than Raw“, tak se nepovedla a kvalitou se jí ani trochu nepřibližuje. Starší sestřička jí strčí do kapsy ve všech směrech a dodnes ji považuju za nejtvrdší skladbu HELLOWEEN. Mně osobně připomíná spíš pokus o další „Reptile“ nebo „Gorgar“ a i tam vítězí starší originály. Nejlepší je dívat se na ní tedy jako na obyčejnou tvrdou skladbu moderních Dýní a v tom případě si nemůžu stěžovat. Šlape, riffy jsou správně hutné a kytary celkově odvádějí včetně sól dobrou práci. Dobrá skladba, u které může zamrzet jen jednoduchý vyřvávaný refrén.

Následuje „Sun 4 The World“ a s ní další zářez nového kytaristy a zároveň první pokus o jistý progres, který se pro Gerstnera stane poznávacím znamením. Velmi dobrá, zajímavá skladba, u které je velká škoda ne moc nápaditého refrénu, kdy sloky jsou překvapivě silnější a rozhodně zajímavější materiál. Velký plus jsou pak skvělé kytary. Balady to mají u HELLOWEEN těžké, protože další „in maj hárt, in maj soul“ už nikdo nikdy nenapíše. Derisovu polobaladu „Don’t Stop Being Crazy“ ponechám tedy s razítkem „v pořádku“ a přesunu se k lehce kontroverzní „Do You Feel God?“. Ta především svým disco soundem na první poslech zarazí. Když se k tomu přidá Andiho zpěv prohnaný přes vokodér a k disco zvuku i disco rytmus, zdá se být zaděláno na průšvih. Mně ale skladba baví a opět bych řekl, že sloka je zajímavější než opravdu primitivní refrén. Infantilní skladba, ke kterým se HELLOWEEN čas od času vrací.

„Hell Was Made In Heaven“ je dílem Markusse Groskopfa a jde to poznat. Zvukově mírně temnější, těžké a přesto velmi melodické osvěžení po dvou ne úplně povedených skladbách. Dobrá práce. Další temná věc se jmenuje „Back Against The Wall“, má ji na svědomí Deris a jde o další typickou moderní dýňovou produkci v pomalejším tempu s atmosférou podobnou například „Don’t Spit On My Mind“. Změny tempa, nálad a množství vyhrávek, ale neskryjí její obyčejnost. S „Listen To The Flies“ přichází další jízda z pera Saschi Gerstnera, opět s jeho typickým lehce progresivním rukopisem a ponurou náladou. Přestože je cítit velká snaha o moderní postupy a upřímnost, skladba jako taková nezaujme a po jejím konci si na ni nejspíš nevzpomenete. S dalšími poslechy se přeci jen vybarví a především refrén zaujme, ale ani tak nic extra. Závěrečná „Nothing To Say“ značí důstojný konec desky, kdy delší skladba, přestože spíše rockovější a vlastně úplně nemetalová, nenudí a naopak příjemně naladí na to, pustit si desku znovu. Další „Revelation“, „The Dark Ride“ nebo „Halloween“ nečekejte, ale pokud máte rádi rockové HELLOWEEN, budete spokojeni. Bonus v podobě „Far Away“ je ultra tykvovina od Marcuse, jaké máme rádi. Jednoduchá, rychlá, ultra melodická písnička, kterou si budete zajisté zpívat další týdny.

Doposud jsem spíše chválil, v závěru trochu otočím a podívám se na druhou misku vah. Pokud se budeme bavit o kvalitách jednotlivých skladeb nezávisle na historii kapely, a pokud bychom nikdy neslyšeli předchozí, případně následující desky, mohli bychom říct, že je album velmi dobré. Obsahuje vlastně vše, co od HELLOWEEN známe a co na nich máme rádi. Problém je, že vše, co jsme už slyšeli, bylo v mnohem lepším balení. Že jednotlivé písničky, přesto, že samy o sobě jsou kvalitní a chytlavé, v porovnání s historií neobstojí. Kromě prvních dvou ultramelodických vypalovaček, které jako jediné snesou srovnání napříč minulostí i budoucností kapely, mají téměř všechny skladby své předchůdce ve skladbách mnohem lepších a jejich kvalit nedosahují opravdu o parník. Další výtka míří ke zvuku. Je sice správně moderní, ale na rozdíl od všech předchozích desek s Derisem totálně neprůbojný, málo syrový a nezdravě „kulatý“.

Pokud bych měl album zařadit kvalitou do diskografie HELLOWEEN, bylo by to na předposlední místo před desku „My God Given Right“, která má mnohem lepší zvuk a mnohem horší písničky a osobně ji považuju za nejhorší a vlastně jedinou špatnou desku HELLOWEEN. „Rabbit Don’t Come Easy“ na rozdíl od ní obsahuje minimálně dva velké hity, které obstojí i v konkurenci jiných pecek kapely a ani dvacet let jim neubralo na údernosti.Velkým plusem je, že již tehdy se začal projevovat skladatelský cit Saschi Gerstnera pro zajímavé a netradiční skladby, stejně tak jako jeho schopnost napsat jednoduché melodické věci. Jeho kytarový um si netroufám hodnotit, protože já, jako obyčejný fanoušek v tom množství pěti až pětadvaceti kytar přes sebe většinou moc nerozeznám, kdo je kdo. Jisté ovšem je, že další Hansen to není. Další dobrou práci odvedl na bubenické stoličce Mikkey Dee a právě bicí zachraňují nevelkou průbojnost desky a přestože ani ony se nevyhnuly špatnému nevýraznému zvuku, Mikkey hraje opravdu výborně. Tehdejší rozčarování z desky nechápu. Já tenkrát rozhodně neměl pocit, že mě HELLOWEEN podvedli a koupil jsem kazové zboží. Nikdo soudný snad po skvělé temné jízdě a velkých personálních změnách nemohl čekat, že budou HELLOWEEN na vrcholu sil. Závěrečný verdikt je tedy takový: Dva speedové hity. Spousta dobrých skladeb, které jsme však již slyšeli mnohokrát a v mnohem lepším balení a něco málo vaty.

30.03.2023	Diskuse (37)	posejdon