HELLOWEEN - Time Of The Oath

60%

Šance na jakýkoliv progres definitivně padly s vydáním alba „Time Of The Oath“ na jaře roku 1996. Kapela prostřednictvím této desky deklamovala hlavně svoje odhodlání k plnokrevnému návratu do speedmetalových kolejí a pochopitelně se svým rozhodnutím slavila úspěch. Početná skupina fanoušků rychlých laufů jásala, příznivci rockové hudby bez hranic a všech zajímavostí z ní vyplývajících byli doslova zaskočeni laciností a přehnaným lpěním na osvědčených vzorcích minulosti, byli však v menšině. O zbytečnosti a nepřekvapivosti tohoto díla ostatně lze pouze polemizovat, někomu ujednocený styl nových HELLOWEEN seděl, jinému zrovna moc ne. Jako vždy se každá pravda nacházela zhruba někde na půli cesty, třeba zrovna i ta moje. Jak to tedy vidím s HELLOWEEN v časech jejich definitivní metalové přísahy?

To co mi na desce nejvíc vadí je plytký a neobyčejně matný zvuk a celková lacinost nápadů, kterými byly zdejší skladby opatřeny. Všechno bylo děláno tak, aby metalový fanoušek dostal další porci povědomých motivů a skladeb, které by v něm podprahově vyvolaly zejména pocit spokojenosti a pohodlí (co pro americké MANOWAR znamená deska „Louder Than Hell“, platí u HELLOWEEN s „Time Of The Oath“), tedy názor, že u těchto německých metalových rychlíků je znovu všechno v pořádku. Stabilitou proti pochybám, proti svobodě a hledačství, prvořadý je plný žaludek, tak zřejmě znělo heslo Michaela Weikatha, Andiho Derise a dalších. Můj názor je ten, že takovou stabilitou si můžou narvat kaďák leda tak ve Vizovicích (nebo ve Slušovicích?).

Osobně bych sice nebyl rád, kdyby HELLOWEEN znovu začali příliš experimentovat, takže mi vlastně styl započatý na „Master Of The Rings“ vyhovoval, jenže zde bylo těch nápadů o něco méně a rovněž méně povedený byl i zvukový kabátek alba, což přičítám produkci, kterou si tentokrát kapela obstarala návratem k osvědčeným jistotám. Tommy Hansen z mého pohledu už neměl na nabídku kývnout. Obsah alba mám tedy rozdělený zhruba do čtyř kategorií, o kterých vám zde něco povím.

Pokud bych měl začít u toho nejhoršího, pak zde vyjmenuji pár skladeb, které by se na albu vůbec nemusely nacházet, jde o vatovité výplně, které neobsahují ani bůhvíjak dobré nápady, nejsou ani originální, ani vlastně příliš nesedí do repertoáru HELLOWEEN. Jde o jednodušší skladby jako „Anything My Mama Don´t Like“ a „Kings Will Be Kings“. Druhou skupinou jsou rezolutní divočárny ve speedovém stylu, kde se i Andi Deris snaží být co nejvíc za tvrďáka. Nemůžu si pomoc, ale od té doby kdy je v kapele, tyto songy od HELLOWEEN prostě nemusím a v jejich repertoáru nevítám, konkrétně zde jde o songy jako „We Burn“ nebo „Before The War“. Třetí skupinu tvoří skladby, které sice neurazí, ale rovněž ani za srdce nechytí a sem patří klišovitá „Steel Tormentor“, přeslazená balada „If I Knew“, natahovaná „Mission Motherland“ nebo také vcelku zajímavá nenápadná věcička s nudnou slokou a povedeným refrénem „A Milion To One“.

Ale abych pořád jenom nekritizoval, na poslední odstavec jsem si nechal největší želízka. V závěru nosiče umístěný titulní song se i díky varovné a neobvykle pochmurné náladě povedl, stejně tak zpěvné derisovské hitovky jako „Power“ a „Wake Up The Mountain“, o vynikající baladě „Forever And One“ ani nemluvě. Tyto čtyři songy považuji za to nejlepší, co vlastně druhá deska s Andi Derisem u mikrofonu nabídla. Považuji jí tak za vcelku obstojnou, ne však povedenou a nepostradatelnou, zkrátka a dobře kapela s vyváženým skladatelským vkladem všech členů šlapala, ovšem dle mého nahrála v době před i po Čase přísahy lepší kolekce.

16.05.2015	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz