HELLRIPPER - Warlocks Grim And Withered Hags

80%

Novinka HELLRIPPER představuje hodně nabušenou reminiscenci na osmdesátkové pojetí tvrdé a rychlé metalové hudby a ve svém zvuku ukrývá potenciál oslovit nemalé množství fans napříč řadou kovových subžánrů. Projekt, za kterým stojí pouze jediný člověk, osmadvacetiletý skotský všeuměl James McBain, tedy sází na vysoká tempa, divokost a instrumentální vyspělost. A protože je tento hudebník posedlý především zlatým věkem speed/thrash metalu, v osmi aktuálních písních, na své třetí řadové desce, spojuje atributy tohoto stylu s drásavými blackmetalovými vokály.

Zpočátku jsem měl pocit, že se prodírám albem, jakých poslední roky vzniká až příliš, to možná díky monotónějšímu hlasovému pojetí McBaina, které místy připomene obtížně snesitelný krákor kapel jako CRADLE OF FILTH, to vše umocněno typicky britskou kadencí svižně chrlených slov, ale po nějaké době jsem pochopil, že „Warlocks Grim And Withered Hags“ dokáže z dobře známého terénu vytřískat nemálo skvělých momentů a že všechno to, co se zde děje, má svůj vnitřní řád a pevné místo. Ze skladeb žhne opravdová svěžest, nespoutanost a velmi jasná představa o vlastním poslání.

Ne nadarmo se právě McBain hlásí ke kytarové práci Davea Mustainea z časů prvních alb MEGADETH, ne nadarmo tento mladý multiinstrumentalista, jež je zde zodpovědný nejen za nahrávání každého nástroje, ale i za produkci tohoto díla, obdivuje osmdesátková alba METALLICY a její revoluční přechod z polohy zakladatelů pouličního thrashe ve strukturovaněji se vyjadřující těleso. Případně, je rovněž inspirován legendami prapůvodního black metalu, coby nositeli temné atmosféry. Všechno tohle je totiž z novinky vydané u Peaceville Records znát.

Když album odstartuje pekelným nářezem „The Nuckelavee“, máte coby pamětníci pocit ne nepodobný někdejším prvním poslechům debutové desky od německých titánů thrash metalu DESTRUCTION. Agresivní a rychlé riffy, před vámi oheň a za vámi propast zapomnění. Máte to? Co chcete od blackem čmoudlého thrashingu víc? Oproti této věci je dvojka „I, the Deceiver“ jaksi strukturovanější, byť rozhodně neméně ďábelská. I ta staví na důsledné práci s riffy a tím správně extrémním old-schoolovým groovem. Sedmiminutový titulní song má charakter neprvoplánové hymny, takže se do oné blackově stylizované hmoty promítá touha po skandovanějších heavy sloganech i jistá progresivní ambice, která umožňuje skladbě dlouhodobě růst. Co však tohle album zdobí, je skutečně mimořádně povedená kytarová práce, včetně vynikajících sól, vyhrávek i strhujících shredding pasáží.

Nejlepším kusem pro mne zjevně zůstane infernální pětka „The Cursed Carrion Crown“, což je vážně dynamit schmierovsko-sifringerovského střihu. Tento song jakoby definoval dokonalost v příslušném stylovém ranku. Líbí se mi, kterak deska netrpí přílišnou přeplácaností a působí jakoby byla důsledkem spontánního tlaku, jež v daný moment potřeboval z autora, hudebníka a producenta v jedné osobě, hodně rychle ven. Díky tomu se podařilo v nahrávce zachytit velké množství energie, takže kolem vás prosviští jako střela a vy jen užasle koukáte s tváří od popela a ohořelými vlasy. Skladby drží perfektně pohromadě, ačkoliv některé mají trochu větší muzikantské ambice než jiné – viz třeba nejdelší závěrečná věc „Mester Sturm Worm“ se zvláštně disonantním zvukem kytar po způsobu zvuku norských MAYHEM, či naopak dochází k vyvážení prostřednictvím rebelské přímočarosti věcí jako „The Hissing Marsches“, kde si pro změnu člověk od prvních sekund uvědomí celkové ovlivnění HELLRIPPER odkazem MOTÖRHEAD. Tvrdých a rychlých metalových desek, jež se hlásí k odkazu osmdesátých let, vzniká asi spousta, ale zrovna tahle patří k velmi povedeným.

Pokud budu mluvit o čemsi, co mi trochu hatí dojem z projektu HELLRIPPER, tak je to skutečnost, že pod jeho logem se ukývá pouze jeden hudebník. Nahrát si na album doma všechno sám, to mě trochu zavání hipsteřinou a tu tedy moc nemusím, neboť vím, že skutečně velké a životné věci většinou vznikají z interakce několika osobností. Miluji totiž příběhy kapel, jejich dozrávání, vývoj, prostě celou tu skládačku, tohle u OneManBandu nikdy nenastane. Jamesovi bych tedy radil obklopit se dobrými muzikanty, aby HELLRIPPER mohli být časem chápáni jako stabilní, plnokrevná kapela a nejen jako jakýsi módní retro výstřelek nadšeného kluka. Jsem holt asi stará škola, takže mne vždy více těší a zajímá hudba od stabilní kapely, než od jednotlivce uzavřeného ve studiu.

27.02.2023	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz