HELMS ALEE - Noctiluca

70%

Mám rád muziku, která nějakým způsobem vybočuje. Líbí se mi alba, která jsou odlišná, a kapely, které místo aby se vezly s hlavním proudem, tak lezou křovím a hledají alternativní cesty. Samozřejmě při takto napsané definici si lze vybavit i spoustu šílenců, které je nutné odfiltrovat, než se člověk propracuje k něčemu, co je po instrumentální stránce plnohodnotné a přes svoji extravaganci stále srozumitelné a poslouchatelné. Před několika lety jsem při hledání takovýchto uskupení narazil mj. na partu HELMS ALEE a jejich tehdy třetí desku „Sleepwalking Sailors“. Hudba postavená hodně na zpěvu a bicích nezněla sice na první poslech nikterak převratně, díky podivně nejasnému stylu mě však zaujala a docela dlouho jsem album točil. Pak se mi na pět let nějak ztratili z očí, až letos jsem zachytil, že tato trojice, kde pro informaci figurují dvě ženy (!), vydává nové album „Noctiluca“.

Nové album je proti starší tvorbě o něco více variabilní, v zásadě se dá ale říct, že kapela drží stále svůj směr a styl. Opět se jedná o divné, nepravidelně strukturované skladby, které nelze nazvat ani metalem ani rockem v tradičním slova smyslu. Můžeme mluvit částečně o stoner rocku anebo psychedelii model sedmdesáté roky, možná místy trochu sludge, osobně bych však produkci HELMS ALEE nazval jistou formou hudebně-rytmické recitace. Kapela na novém albu střídá klidné a hlučné pasáže a „Noctiluca“ je tak místy příjemný chill out, jindy ale vcelku intenzivní hluková masáž, která kapelu posouvá hodně stranou od mainstreamu. Úvod alba je více neurvalý, zejména druhá „Beat Up“ je asi nejtvrdší song z kolekce. Druhá polovina je pak ale přeci jen víc na pohodu, kdy především klipovka „Spider Jar“ pohladí ouška a hodí partu ze Seattlu nazpět mezi slušňáky.

Většina skladeb stále stojí především na zpěvu (zpívají všichni tři) a bicích. Kytara na desce samozřejmě je a je i dost slyšet. Nehraje ale takový ten určující riffový doprovod, spíše vyšší tóny, vybrnkává, píská, hlučí, čímž dodává písním naléhavou, někdy až skoro neurotickou náladu. Produkce celkově je spíše lo-fi. Žádné vrstvení kytar ani počítačové modulace zvuku se zde nekonají. Občas se dokonce vkrádá pocit, že album bylo celé nahráno na jeden zátah živě a je rozdělené na čtyřminutové tracky jen proto, že to tak na CD musí být. Abych přeci jen trochu přirovnal, tak HELMS ALEE stojí někde na půl cesty mezi mírnější tváří KYLESA a třeba neo-psychedelickými kapelami typu THE BLACK ANGELS a ALL THEM WITCHES na jedné straně a jeskynními sludge spolky typu OLD MAN GLOOM nebo SUMAC na straně druhé. Vodítkem může být i to, že začátky kapely jsou spojené s vydavatelstvím Hydra Head (stojí za ním Aaron Turner z ISIS), které dává prostor podobným podivnostem.

Je jasné, že velké rockové hvězdy z HELMS ALEE asi nikdy nebudou, o to víc je mi jejich přístup sympatický a byť se mi některé momenty na albu zdají zbytečně obtížné na poslech, musím tasit vyšší hodnocení a holkám budu i nadále držet palce.   

03.09.2019	Diskuse (4)	Sicky