HENTAI CORPORATION - 00420603545450

80%

Další z domácích kapel, která mi z přehrávače s přehledem vytlačila zahraniční konkurenci. Val cédéček na mém nočním stolku nečekaně rozmetala jedna malá velká progresivní nálož. Nejde přitom o progresivitu jako takovou, spíše o nápady a způsob, jakým byly využity instrumentální schopnosti a jeden velmi dobrý hlas. Pražáci HENTAI CORPORATION, ačkoliv si i nadále dělají, co chtějí, nabízejí v podobě „00420603545450“ velmi ucelené dílko, pevně ukotvené v živelné rock-metalové podstatě. Právě ona „kompaktnost v pestrosti“, umocňovaná promyšlenou výstavbou jednotlivých skladeb, činí z nového minialba skutečnou lahůdku. Ještě se nestalo, že bych si jejich novou kolekci poslechl méně než třikrát po sobě. Pokaždé, když jsem skončil, zmocnil se mě pocit, jako bych nepřítomně čuměl na svou ruku, držící totálně vysátou tubu od kondenzovaného mléka. Nejde o popis závislosti na sladkém, pouze o příklad do mrtě spotřebované dávky energie, navzdory vší komplexnosti přístupné a zároveň uspokojující. Jenže kouzlo je v tom, že podobný zážitek prožívám už po x-té a stále začínám s plnou tubou. Jak dlouho ještě? Myslím, že popsaný efekt vydrží minimálně pár dalších týdnů, a až první nával opadne, přijde čas občasných návratů, které budou velmi, velmi příjemné. Opravdu slušný potenciál, o to cennější, že se skrývá v bubnové palbě krásných, někdy až osudových melodií.

Můj vztah k HENTAI CORPORATION se utvářel postupně; od nevyzrálého odporu k „uchylárnám“ a rozpaků z metalové složky „zneužité“ ke klaunství přes letmé zaujetí památným Dačickým incidentem a silnější zaujetí klipem k songu „Synthetic Limits“ až po „osvícení“ vynikající instrumentací a pochopení když už ne originálního, tak nezamindrákovaného crossover přístupu k tvrdší hudbě a ke světu kolem nás, který na nepatrně vážnější novince graduje, aniž by sklouzl k samoúčelu. Ostatně, popsané se plně projevuje nejen hudbě samé. Titul v podobě telefonního čísla, bílé cédečko v krabičce, opatřené dvěma vtipnými průhlednými samolepkami s kresbou, nic víc. Může jít o vyjádření provizoria, nebo o třešničku dokreslující komplexní a syntetizující hudební počin, čemuž by mohly nasvědčovat odkazy na výtvarné motivy použité již v minulosti. Tipoval bych na kombinaci, tj. na propracovaný díl širšího záměru, který bude naplněn již avizovaným vydáním druhého EP. Jedno je jisté, u HENTAI si s výjimkou všudypřítomné kytary, výrazného zpěvu, poctivé rytmiky a zdánlivě ulítlých kláves nemůžete být jisti takřka ničím. A propos, příslušné telefonní číslo jsem každopádně vytočil a zklamán jsem rozhodně nebyl, fungovalo.:-)

Co říci k hudbě? Každá ze čtyř skladeb je jiná, jde o samostatné světy, ve kterých se klasický progresivní metal (namátkou DREAM THEATER, PAIN OF SALVATION) nejčastěji střetává s uvolněnými nebo nervními rockovějšími polohami (FAITH NO MORE, SOUNDGARDEN, EXTREME, GNR) a špetkou ZAPPY i české, resp. pražské undergroundové špíny. Sama kapela zmiňuje thrash a rock´n´roll. Budiž, některé riffy jsou opravdu tvrdé; rokenrolový prvek je však určitě silnější, stoprocentně v image a naživo. Závažnější melodické linky proto působí až kontrastně a nejlépe bez oné show, tj. z desky. Nic nového, podobným způsobem tupí posmutnělé melodické ostří i DEVIN TOWNSEND, jehož jméno se mi nevybavilo náhodou. V době, kdy světu vládnou samplované beaty a koláže, jde každopádně o materiál nonkonformně-konzervativní, progresivní vlastně až ve druhém sledu, a zejména pak ve smyslu sázky na vitální, nesmírně variabilní kytarovou a vokální složku, která čerpá z velkých vzorů let minulých napříč jazz rockem a klasickým hard rockem. Pánové se nebojí absolutně ničeho, standardů, grunge ani „pitomého“ metalu, jehož tvrdost a přímočařejší dramatičnost se prostě hodí. Bavit a apelovat, třeba na ekologické téma, protože apel nezprostředkovaný zábavou dnes odrazuje, resp. moc leká.

Řadu momentů jsem někde slyšel, což ovšem není podstatné, neboť HENTAI CORPORATION jsou maximálně poctiví v kompozici a provedení. Jinak řečeno, ve čtyřverší nových skladeb se nenachází žádná vata. Zásadní připomínky nemám ani ke zvuku. Užít si lze všechny nástroje, nápaditá rytmika šlape skvěle, vynikají kytarové i vokální hrátky, jimž nezištně a nenásilně vypomáhají různé klávesové rejstříky. Vzadu se poněkud krčí jen činely. Práce Golden Hive Recording studia tudíž od nynějška sleduji. Když už jsem zmínil rock ´n´roll, hned první pecka „Inner Stress“ k němu má zatraceně blízko. Ideální úvod desky i koncertu. Uvolní, zasekne, strhne a baví. Brána do světa HENTAI CORPORATION otevřena dokořán. Vstoupíte a následně se začnou dít věci, uvolnění vystřídá drtivý tlak. Síla přesně zahraného, jednoduchého valivého rytmu byla objevena podstatně dříve než na „Kashmir“ od LED ZEPPELIN a znamenitě funguje i dnes. Víc jak sedmiminutová „Methlocked“ však nehřeší pouze na efektní minimum. Kolem rockového prazákladu se podařilo nebalit fúzi, která bere dech. Během první minuty se ocitnete v klasickém progovém závaru, objevíte psychedelii legendárního prog tria BLACK LIGHT SYNDROME, kterou vystřídá industriální riffařina ala PRONG, završená mocnou výškou Radka Škarohlída, evokující Cornellovy zlaté časy. Připomínám, že jsme pořád na začátku.

Vypadá to na neúnosně dlouhý text, tedy snad nějaké ty highlighty? Nelze, příliš selektivní! Dobře, na mučidlech bych těsně před smrtí zasípal něco o skvostném závěru „Rise For The Last Time“, a tím i celého EP. Tak alespoň pár postřehů. Radek zpívá fakt dobře a naložil si i tentokrát neskutečně. Do studia rock n roll, natož punk evidentně připuštěn nebyl, všechny party jsou podány s přesností švýcarských hodinek. Thrash? Zůstaňme progresivní, co třeba běsnění ve stylu německých MEKONG DELTA v úvodu a závěru fantastické eko-jízdy „Trash Island“? Kytarista a hlavní skladatel Petr Škarohlíd, zdá se, nemá v doprovodu limity a prozatím nenaráží ani na limity dalších. Doufám, že kapela bude pokračovat přesně tam, kde skončila, a že dokáže ještě více využít nemalý potenciál nového člena, klávesisty Adama Novotného, který vás během hrací doby s grácií protáhne arkádovou hernou, intimně osvětleným hotelovým barem, filmovým studiem, popovým festivalem až na koncertní pódium s virtuózním křídlem. Nejen se závažnou „Rise For The Last Time“ totiž přišly (jeho) chvíle, které mi na řadě progresivních metalových desek chybí. Jo, a Radek by si mohl natočit nějakou zajímavou sólovku, na které by se pro změnu ostatní obětovali pro něj. Některé polohy by si prostě zasloužily využít častěji a v uměřenějších formách. Nicméně proti gustu… . Bodování berte zatím jako skromnou zálohu, která pouze reflektuje předem ohlášený záměr. Budou-li mít i další skladby obdobnou úroveň, bez zaváhání ho dorovnám.

13.04.2020	Diskuse (8)	Pekárek hackl@volny.cz