HIGH VIS - Guided Tour
Klasický hardcore jsem nikdy nemusel. Tím myslím ten dřevní, „New
York style“ z devadesátek. Rychlý, tvrdý, nemelodický, a často i
obsahově s mým viděním světa nekompatibilní. Aktuální vlna melodického
hardcore mě naopak baví velice. Kapely jako TURNSTILE, DRUG CHURCH,
FIDDLEHEAD nebo i teď už o generaci starší RISE AGAINST dokázaly
zakomponovat jasné, ale pořád úderné melodie do relativně tvrdého
podkladu a tím ho zpřístupnit širší posluchačské skupině. Ale to se
pořád bavíme o Americe. A co starý kontinent? Nebo aspoň jeho ostrovní
část? Ani tady vývoj neustal, a dokonce se vydal i vlastní, specifickou
cestou. Čím mě tak asi HIGH VIS mohly zaujmout? Mrkneme na to.
Trochu
historie na úvod. Kapela vzniká v roce 2016 v Londýně s tím, že členové
se rekrutují z jiných, už existujících, hardcore partiček. Pětice
vedená živelným zpěvákem Graham Saylem ctí tradiční rockovou konstelaci
se dvěma kytarami, basou a bicíma. Název kapely vychází z pojmenování
„High-Visibility Clothing“ (reflexní oblečení), což je typický módní
doplněk pracující třídy. Už vám asi začíná být jasné, že tohle budou
levičáci jak poleno, což se zrcadlí i v tématech jejich písní. I když na
aktuální desce to už možná není až tak prvoplánový třídní boj a
zaměřují se i na běžné věci kolem života. Kapela po několika EP postupně
vydala tři řadovky a „Guided Tour“ je aktuálně zatím poslední.
Když
to hudebně srovnám s produkcí zpoza oceánu, je tam několik výrazných
rozdílů. A k tomu ještě navíc pár specifik HIGH VIS jako takových.
Jednak je produkce méně „bombastická“. Američané mají rádi všechno velké
– velké riffy, velký zvuk, velké refrény, velký drive, velké deklarace.
Tady dostáváme sympaticky civilnější produkci, které ale ve finále nic
nechybí, jen je prostě jiná. I samotný obal alba jako by nám deklaroval,
že tohle je hudba pro obyčejné lidi, žádná elitářská snobárna. Stejně
tak melodika je typicky britská, která je z principu věci odlišná od té
americké. Opět to není nic proti ničemu, jen holý fakt. No a k tomu pak
HIGH VIS přidaly velice zajímavé esence, které dokázaly melodický
hardcore posunout do nových teritorií. Při prvních posleších jsem si na
to musel upřímně zvykat, chvíli jsem nevěřícně kroutil hlavou, že koho
tohle napadlo, ale pak jsem zjistil, že mě to vlastně neskutečně baví.
Nebudu vám lhát, u mě to nejspíš bude generační záležitost, ale snad to
zarezonuje i u jiných ročníků. Takže máme základ v moderním melodickém
hardcoru, a teď pejsek s kočičkou začínají vařit. Přiměřeně post punku,
přiměřeně osmdesátkového gotického feelingu, přiměřeně manchesterského
tanečně-kytarového groovu z přelomu osmdesátek a devadesátek, špetka
psychedelie, špetka brit-popu a lehce dochutit současným indie rockem.
Nahrávka má samozřejmě moderní zvuk, takže je jasné, že vznikla v dnešní
době, ale pocitově bych jí bez váhání usadil někam do let 1991/1992.
Připomněla mi tehdejší, dnes už nejspíš zapomenuté, kapelky jako JESUS
JONES, EMF, STONE ROSES nebo HAPPY MONDAYS. Proto jsem zmiňoval, že to
bude nejspíš generační záležitost. Někdy v té době nám zapnuly MTV a
tohle jsem tam každodenně vídal. Grahamův zpěv pak balancuje mezi agresivní naštvaností a téměř popově čistým zpěvem. A
samozřejmě všechno mezi tím, podle potřeby, nálady, povahy písně.
Třešničkou na dortu už je pak jeho severozápadní, v tomto případě liverpoolský
akcent. Tipuju ale, že se hodně krotí, protože je mu téměř vše rozumět.
Obyčejný člověk z této části království rozhodně mluví vším, jen ne
normální angličtinou.
Procházku albem začněme snad jedinou věcí,
kde se mistr tesař sekl. Předposlední věc s názvem „Mind´s A Lie“
vznikla jako spolupráce s nějakým DJ-em. Vůbec do konceptu alba
nezapadá, je to vysloveně alternativní taneční song (snad house?), dejme
tomu jako B-side snesitelná, ale jinak úplně zbytečná. Ale pak už jen
samá pozitiva. Zbytku alba není moc co vytknout. Nahrávka je obdařena
skvěle nazvučenými bicími a velice šťavnatou, plnotučnou basou. Ta má
skutečně nádherný zvuk, výrazný, jasný, ale ne zbytečně masivní. Oba
nástroje jsou pak v mixu pěkně vepředu, výborně čitelné a zřetelné.
Kytary zvukově pokrývají různé stylové nuance, často se pouštějí do
náladotvorných vybrnkávaných motivů, ale na druhou stranu umějí i
zabrat, když to situace vyžaduje.
Stylově se pohybujeme na
pestré paletě. Od cinkavých kytarových segmentů dle vzoru U2 z konce
osmdesátek v titulní „Guided Tour“, nebo podobně začínající „Worth The
Wait“, která pak ale nabere výrazně na objemu a blíží se až k menší
shoegaze zvukové stěně. Brit-popové vody nám rozčeří „Deserve It“ a
ještě kousek neo-psychedelie pak přidá vyklidněná a zasněná
„Untethered“. Závan atmosféry typické pro tvorbu THE VERVE jen ukazuje
šířku inspirace, z které HIGH VIS čerpaly. K modernímu indie rocku
inklinuje „Fill The Gap“, kde se skvělé bicí spolu s nadupanými kytarami
potkávají s přirozeně silným refrénem. Závěrečná „Gone Forever“
kombinuje gotickou atmosféru s post-punkovýcm zvukem a dramaturgií. Její
procítěná naléhavost evolučně graduje v bouřlivém finále. Z tvrdší
části spektra nás pak potěší nekompromisní „Drop Me Out“ se super
drivem, nebo valivá „Mob DLA“ s naštvaným zpěvem a noiseovými kytarami v
pozadí. Její střední tempo se v závěrečné části transformuje v téměř old
school hard-core mezihru, rychlou a nekompromisní.
Možná to všechno na albu zní místy vyměkle, někdy až cajdáčkovatě. O to ale šlo. Dostat tam atmosféru indie scény ze začátku devadesátek a zároveň neztratit tvář jako hardcore kapela. Za mě to zní svěže, neobvykle a vůbec mě to neuráží. Naživo jsem HIGH VIS sice nikdy neviděl, ale mrknul jsem na jejich koncert z nějakého festivalu (snad Bizarre), kde to vypadá, že otvírali to konkrétní pódium. Pod ním možná 20 lidí. O 40 minut dál se loučili se slušně zaplněným placem, po výkonu, který měl k jakékoliv vyměklosti hodně daleko. Poctivý rock´n´roll se vším všudy.
| 10.12.2024 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
