HORKÝŽE SLÍŽE, INÉ KAFE - Kladno, Kulturní dům, 29.března 2025

Určitě jste to už taky zažili. Máte dlouho koupené lupeny na koncert, na který se vážně moc těšíte, ale ten den jste unavený/nemocný/bez nálady/nestíháte/atd. Nejraději by jste zůstali doma a na všechno se vykašlali. Pak se ale nějak donutíte přece jen tam zajít a po koncertě si najednou už vůbec nepamatujete, proč se vám nechtělo. A o tom to přesně je.

V Domě Kultury na Kladně jsem nikdy v životě nebyl. Svůj osud jsem vložil do algoritmů navigace a doufal, že mě přivede na správné místo. Po zaparkování jsem začal pozorovat zvýšený výskyt maníků v trikách a mikinách „Čelzi“ a „Mám v piči!“, což mě ujistilo, že navigace odvedla dobrou práci. Slušně velký kulturák byl už docela plný a pořád proudili další a další fanoušci dvou legend slovenské punkové scény, které jedou společné turné „Route 63“ po českých luzích a hájích. V číslovce „63“ je zakódovaný věk obou kapel, když INÉ KAFE letos dovršilo 30, HORKÝŽE SLÍŽE pak Kristovy roky. A já obě skupiny neposlouchám o moc míň než 30 let, takže v podstatě od počátků jejich existence. Příjemně mě překvapilo mnohovrstvé publikum, kde kromě obligátních punkáčů a rockerů, byl nejzajímavějším poznatkem široký věkový rozptyl. Přítomnost velkého množství fanoušků, kteří ještě evidentně nedisponují ani občanským průkazem, je důkazem, že i takto „staré“ kapely pořád dokážou oslovovat mladou generaci.

Dvojkoncert otevírali INÉ KAFE, kterým jsem se věnoval v reportu z jejich samostatného koncertu v pražském Lucerna Music Bar, takže jejich část bude stručnější. Zahráli, řekl bych, svůj standard. Proti Lucerně byl lehce pozměněný set list (tam přehráli celé album „Je tu niekto?“) s tím, že kromě obvyklých koncertních jistot jako „Ružová záhrada“, „Úspešně zapojení“ nebo „Ráno“, zahráli i většinu singlů, které poslední roky samostatně vydávají. Znova se potvrdila velká popularita kapely v českém prostoru, kdy fanoušci odzpívali většinu textů a hodně tím pomohli Vratkovi, který nebyl v ideální zpěvecké formě. Obecně není žádným virtuózním zpěvákem, a vzhledem k tomu, že den předtím hráli v Chebu, měl co dělat, aby koncert uzpíval. Taky si mezi songy dopřával docela dlouhé pauzy vyplněné průpovídkami a děkovačkami. Kapela jela naplno, uzdravený bubeník mohutně vypomáhal i vokálně, a to i v pasážích plných breaků, změn temp a komplikovaných přechodů. Zvuk slušný, i když v Lucerně byl ještě lepší.

Po krátké přestavbě pódia přišel vtipný nástup legend slovenského agro punku. Teď už jen zpěvák Kuko na pozadí ikonické znělky ze seriálu „Knight Rider“ s kartonovou maketou auta rozehrál krátkou scénu, zakončenou parodií na neméně ikonickou hlášku ze zmíněného seriálu „Ein Mann, Ein Auto, Ein Horkýže Slíže“. A v tom momentě vypuklo peklo. Kapela nastoupila v plné parádě a začala do nás nekompromisně sypat jeden hiťas za druhým. „Traja spitý roboši“, „Emanuel Bacigala“, „Vlak“ nebo „Telegram“ rozžhavili zaplněný sál, a já velice rychle pocítil čůrky potu všude po těle, od hlavy, přes záda, až po… popojedem. HORKÝŽE SLÍŽE jsem neviděl hodně přes dvacet let, ale můžu potvrdit, že neztratili nic ze svého kouzla. Smrtelně vážné vyprávění smrtelně nevážných příběhů ze slovenského venkova možná někdy zní jako sci-fi, ale protože jsem v těch reáliích vyrostl, můžu vám odpřisáhnout, že je to všechno pravda. Do posledního slova. Už před pár lety kapely angažovala basačku Veroniku Smetanovou z Lovosic, aby se Kuko mohl plně věnovat zpěvu, a musím jim dát za pravdu, že to byl skvělý tah. Kapela tím získala novou dynamiku, a na Veroniku se kromě toho ještě i moc dobře kouká. Od začátku setu měli skvělý zvuk. Ostrý, tvrdý, nabroušený, poctivě punkrockový. Playlist byl vyskládaný z hiťasů ze všech alb, počínaje čtvrtým „Festival Chorobná“. Zajímavé bylo sledovat reakce mlaďochů kolem mě. Ačkoliv evidentně znali i songy z posledních řadovek, nejvíc vždy ožili u songů jako „L.A.G Song“, „Atómový kryt“ nebo „A ja sprostá“, které vznikli v časech, kdy ještě ani nebyli na světě. Až do kategorie kouzelných momentů pak spadá skladba „Malá Žužu“, která rozskákala jak 50+ dámy, a hned vedle 15- děvčata úplně stejným způsobem. Přitom taková blbost… Já se osobně moc těšil na jeden z jejich nejlepších songů ever, který jsem nikdy naživo ještě neslyšel – „Mám v p… na lehátku“. Spokojenost na 120%!

Dlouho se nic neobjevovalo z prvních tří, pro mě nejzásadnějších alb. Ale dočkal jsem se. Když „Logická hádanka“ spustila nelogické burácení, pak „Horí ti maštaľ“ už směřovala k davovému šílenství. Evidentně ne jen já jsem vyrostl na venkově a odborný text této písně dokáže oslovit i další „venkovany“. Ono to sice všechno zní jako pohodinda, ale tempo celého koncertu bylo fakt nadupané. Proslovy mezi songy minimální, sázeli to tam jak Baťa cvičky. Přesně jako za mlada. Takhle si je pamatuji z malých kulturáků a klubů, z fesťáků kdy hrávali ještě odpolední, nebo naopak závěrečné ranní sloty. Už v těch dobách jsem v kotli nepřežil víc než pár songů, teď jsem v relativním bezpečí za zvukařem jen doufal, že některé z těch děcek, co se crowdsurfingem přesouvalo nad hlavami těch vepředu, nehodí až někam dozadu na mě.

Na koncert jsem odjížděl po celodenním kopání a betonování základů ubolený, promrzlý, unavený a docela chcíplý. Vracel jsem se svěží a naspeedovaný, že bych snad do rána postavil klidně menší baráček.

04.04.2025	Diskuse (5)	Tomáš