HOUSE OF LORDS - Saint Of The Lost Souls

80%

Američtí melodici HOUSE OF LORDS jsou dle mnohých spjati zejména s vzestupem načechrané hair-metalové hudby druhé poloviny osmdesátých let, která tehdy s pověstnou samozřejmostí ovládala zaoceánské rockové žebříčky. Když už tehdy zkušený klávesák Gregg Giuffria soubor v roce 1987 zakládal, měl na svém kontě již několik zdařilých alb s bandem, který nesl název podle jeho příjmení, tedy GIUFFRIA. V roce 1988, díky aktivitě Genea Simmonse a vydavatelství RCA, vystřelila do éteru bezejmenná debutová deska jeho nové kapely HOUSE OF LORDS, jenž brzy proslula muzikantským umem, nonšalancí a uvolněností a to vše se v jejich případě snoubilo se schopností skládat nadpozemské songy s aurou žádaného bombastu, vedené navíc pod závojem křesťanské víry a příběhů o hrdinství. Přes dřívější Giuffriovi muzikantské zkušenosti se brzy stal hlavní persónou čtveřice frontman James Christian, jenž ovládal krom svého nakřáplého a školeného hlasu také hru na kytaru, a později k tomu ještě přidal baskytaru a klávesy. Kariéra tehdy nadějné formace, jejíž debut vystoupal v roce 1988 na 78.místo žebříčku Bilboard200, pokračovala a na počátku devadesátých let se HOUSE OF LORDS podařilo nahrát ještě další dvě desky, byť obě úspěšnosti ani statusu debutu nedosáhly a soubor se záhy na deset let rozpadl. Díky dnes klasické vydavatelské stáji pro všechny uvadající hvězdy osmdesátých let (Frontiers Records) již přes deset let můžou HOUSE OF LORDS nahrávat a šířit své řadovky a to také činní. Pod vedením právě lídra Jamese Christiana, a dnes už s dlouholetou absencí Gregga Giuffrii, patří mezi nejpilnější včelky a aktuální album „Saint Of the Lost Souls“ je v jejich nové etapě už šestým materiálem.

Přiznávám sice, že jejich dráhu nějak detailně nesleduji, ale o to více jsem byl při poslechu nové desky příjemně překvapen. Album totiž obsahuje kvalitní porci středněproudého rocku a nepůsobí v žádném případě jako nezáživná blbost pro starší a pokročilé, jakkoliv si udržuje charakter hudby hrané hrdiny vlasovité generace tvořící v osmdesátých letech komerční proud metalové scény. Samozřejmě že nejde o nějakou divočinu, s tím se ani nepočítalo, ale jejich skladby mají v sobě stále potřebné nápady, jsou melodické a zvukově výtečně ošetřené, jejich poslech zkrátka příznivce podobné hudby musí bavit. V jejich případě nemůže být totiž řeč o nějaké unavenosti nebo vyčichlosti, neb z novinky slyším odevzdání se věci ve prospěch stadiónové Hard´N ´Heavy, která má už na první poslech pro fanoušky osmdesátkové scény dosti poutavý charakter, což deska dokazuje už od vpádu své úvodní hymny „Harlequin“. Tento strhující otvírák je uveden gargantuovským zvukem kláves, zásadním to znamením hudby HOUSE OF LORDS, aby se song brzy z vláčného úvodu rozjel ve velkolepém stylu a představil výtečné zpěvy, bravurní kytaru, celkovou skladatelskou vitalitu generující nápady i drive. Druhá „Ocean Divide“ už je poněkud šablonovitější, byť i ona vlastní hitový potenciál a rovněž patří k ozdobám současné AOR produkce, jakkoliv je tento styl pro mnohé nehodný detailního studia a přežitý.

Skladbu „Hit The Wall“ je možné chápat jako song s největšími komerčními ambicemi, ale přes její úhlednost a líbivý ráz je třeba uznat, že jde opět o povedenou záležitost. Takhle by se dalo pokračovat skladbu po skladbě, ale to zde dělat nebudu a spíše zmíním, že se v mnoha položkách čtveřice doslova a do písmene dotkne nebes. I když v závěru kapela poněkud poleví, pořád si myslím, že jde o velmi slušné album někdejších komet amerického melodického metalu, které proslula nezanedbatelná pozice kláves v jejich zvuku, a to aniž by vzaly kytarám jejich prostor. HOUSE OF LORDS touhle tajemnou deskou opět vysílají, že jsou stále při síle a jejich nové skladby se určitě dají směle přiřadit ke klasikám. Tohle potvrzují další hitůvky viz.zdejší balada „The Sun Will Never Set Again“, ale i ráznější vypalovačky jako jsou snad tři nejlepší položky „New Day Breakin´“, „Concussion“ , „Reign Of Fire“ a nebo téměř powermetalový titulní kvapík. James Christian už je přes deset let doprovázen sestavou, kterou tvoří bubeník B.J.Zampa, kytarista Jimi Bell, ale od loňského roku i baskytarista Chris Tristram. Z mého pohledu velmi zdařilá kolekce vznosného Adult Oriented Rocku, přesně taková, jakých za rok 2017 opravdu moc nevyjde.

23.03.2017	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz