HRABĚ MONTE CRAZY - Meziplanetární brouk

80%

Začíná to být pomalu nuda. Prostě zas jedna výborná domácí kapela. Vlastně bych si s tuzemskou scénou asi už vystačil. Tentokrát se budeme pohybovat ve sféře instrumentálně-vokálního rockového běsnění. Pokud si tedy chcete zpříjemnit čekání na novou desku takových PRVNÍCH HOŘE, měli byste zbystřit. Rozhodně vám však nehodlám ordinovat generikum, HRABĚ MONTE CRAZY jsou sví. S prvně uvedenými a třeba také s HENTAI CORPORATION, je spojuje zejména neotřelá myšlenka, humor, nápaditost, a hlavně kytarová tvrdost s důrazem kladeným na hráčskou stránku. Právě dva posledně zmíněné atributy všechny tyto spolky významně posouvají k metalu. Možná víc, než budou ochotny kdy přiznat.:-) Fakt, že se zde nezpívá o máchání dvouhlavou sekerou apod., není s to uvedený závěr zpochybnit.

Poslouchám, poslouchám a vše je za chvíli jasné. Ani se nemusím ohánět Occamovou břitvou. Tohle přeci není žádný pop, vlastně ani alternativa, ale tvrdší prog rock či dokonce art rock s metalovými prvky. Dobře, nejen v Česku může být taková hudba nazývána a vnímána radši jako alternativní.:-) V doslovném významu stoprocentně.:-) Na co narážím? Na slova klávesisty Marka Peňáze, kterými se pokusil hudbu HRABĚ MONTE CRAZY vymezit. Kromě „těžké alternativy“ a „karnevalového popu“ zmiňoval také „spaghetti rock“, což ovšem vypovídá spíš o uvolněném přístupu k tvorbě i její prezentaci. Pravda, ten rozhovor nebyl příliš aktuální, předznamenával totiž první album „Smrt muzice“, vydané v roce 2020. S letošní nahrávkou „Meziplanetární brouk“ jsme už trochu jinde. Tam, kde si jinak výborný debut snad až příliš vynucoval pozornost, počíná si druhé album o něco rozvážněji a s větší elegancí. Svou roli sehrál určitě i vyspělý zvuk, který svou kvalitou volá po vinylu. Točilo se ve studiu Citron. Nahrávka zní konzervativně až syrově, aniž by jí chyběl tlak. Velezkušený Petr Slezák odvedl výbornou práci. Právě jeho přičiněním vznikl studijní materiál pro každého, kdo si chce připomenout sílu živého(!) nahrávání, autentický zvuk bicích či mohutnost čerpající z milimetrové souhry normálně znějících nástrojů. Kombinace podobného zvuku se sofistikovanou hudbou, která si však „na nic nehraje“, působí lahodně.

Další podstatný aspekt v tvorbě kapel inspirujících naše talentovaná „Hrabata“ představují klenuté melodie. Mladíci z Nového Města na Moravě v tomto směru nijak nezaostávají, možná se nakonec jedná o jejich nejsilnější stránku. Melodie s kořeny spíše v hard rocku než v popu neutuchají ani v hodně tvrdých momentech. Výsledek není příliš karnevalový, spíš muzikálový, každopádně dramatický. Má bavit, zároveň však strhnout ke komplexnějšímu vnímání vystavěného konceptu, o které novoměstští přes veškerou zábavu evidentně stojí. Ze svého stylového pojetí totiž nevystupují, díky čemuž je nové album nejen velmi pestré, ale i příjemně semknuté. Nevyhýbají se inspiraci, pouze strnulosti, hluchým místům a vatě. Na koncertě se jim neubrání nikdo. Trvalkou však mohou být zejména pro otevřené posluchače, kteří dokáží leccos ocenit. Právě takovým se na novince a podle videí i na koncertech dokáží královsky odvděčit. Konkrétně hudbou, jejíž poslech navzdory veškeré zábavnosti baví sám o sobě. Sice se jim párkrát zvedne obočí nad nějakou odvážnou fúzí, ale hned se uklidní, když zjistí, že klukům vše stoprocentně funguje. Mix prvotního údivu s následným obdivem provází třeba zakomponování reggae a práci s motivy ve skladbě „Svatí a zkamenělí“.

Extatičtí „Meziplanetární brouci“ otevírají desku ve velkém stylu. Hned na úvod dostanete slušný mišmaš, jako kdyby VOIVOD ve svém melodickém období natočili cover „Black Sabbath“. Nápady se nešetří a nešetří se ani posluchač, zprvu hledající nějaké záchytné body. Tím základním je vynikající vokál Pavla Marečka. S takovým zpěvákem může být kapela skutečně vysmáta a už si jen hrát. Pavlův hlas v sobě snoubí muzikálovou kvalitu s hardrockovou silou a dravostí. Jakkoli jde především o chameleona:-), barvou mi sem tam (např. úvod skladby „Svitky pana krále“) připomíná Matse Levéna, jemně říznutého českým duem Bárta/Střihavka, zvlášť když se do toho pořádně opře. Kluci si rádi zahrají, přesto dokáží každou vokální linku adekvátně uvést, doplnit či podpořit. Během mocnějších, art/prog (KANSAS, YES, DREAM THEATER atd.) pasáží, dopřávají Pavlovi i odpočinek. Krátký; na panáka či kyslík v zákulisí to moc není:-), protože nad instrumentální složkou stojí píseň. Celkem osm písní na kratší ploše. Každá z nich přináší jasně ohraničené, kontrastně barevné pásmo. Některé z momentů vám mohou (budou) připadat povědomé, jenže hudba tím absolutně netrpí. A netrpí ani přílišnou exhibicí. Instrumentální výkony všech zúčastněných jsou totiž enormně vyrovnané. Z povahy věci vyčnívají „retro/nervní“ klávesy. Kytary jim ovšem ve všem invenčně konkurují, zatímco rytmika ve složení Michal Mareček (baskytara), Štěpán Kutílek (bicí), ač hravá, nepřestává drtit. Úvod progového nářezu v podobě „Víly Lumbálky“ hovoří ostatně za vše. Štěpán mi svou portnoyovskou hrou, podpořenou oním „přírodním“ zvukem, učaroval.

Pakliže se tedy vrátím k výše zmíněné alternativě, nacházím ji zejména v nespoutanosti a ve zdravém nedostatku respektu. Dotyční si prostě dělají, co chtějí. Přestože čerpají ze standardů, umí jim i směle naložit. Při tom však ani na okamžik nemíří do sfér chaosu či nedokonalých tónů a nepřesností. Hledání nového kytaristy v souvislosti s avizovaným odchodem Štěpána Chodila tudíž hrozí delším procesem. Pro kapelu půjde na každý pád o posun (najděte takového kytaristu, aby nebyl zároveň sebevědomou osobností). O posun kam? Netuším, možná k ještě větší komplexnosti, nebo naopak ke zjednodušení či úplně jinam. Neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde.:-) Vše podstatné mají, doufám, ještě před sebou. Budeme se těšit, v mezidobí pravidelně poslouchat jednu z domácích desek roku 2022 a chodit na koncerty.

24.10.2022	Diskuse (11)	Pekárek hackl@volny.cz