HYPNOS - The Whitecrow

90%

Cesta do hlubin Brunovy duše. Nejnovější deska HYPNOS je bílou vránou nejen v kontextu jejich diskografie, ale do značné míry také v celém tuzemském deathmetalovém ranku. Opravdu si nevzpomínám, kdy jsem naposledy poslouchal smrtně-kovovou desku s takto výrazně formulovaným pozitivním poselstvím. Jistě, je tu památně pozitivní hyperblastový pomník jménem „Elvenefris“ od kapely LYKATHEA AFLAME, ale to bylo přece jen něco trochu jiného. Album „The Whitecrow“ je především velmi osobní zpověď člověka, který s death metalem prožil dobré a zlé, zná všechna jeho klišé i zákruty a teď se rozhodl se zcela obnažit a podělit se o svůj světonázor. Je to výjimečný krok už jen z toho důvodu, že výsledkem je album, které vás donutí zamyslet se ne nad svým vztahem k death metalu a muzice jako takové, ale hlavně nad svým životem. Nad hodnotovým žebříčkem a prioritami. K tomu, abyste učinili ten první krok je ale nezbytně nutné pořídit si oficiální verzi alba, pročíst si booklet s texty a s Brunovým komentářem ke každé skladbě. Nevládnete-li dostatečně angličtinou, nezoufejte. Vše je přeloženo do češtiny, včetně mluveného prologu a epilogu v sugestivním přednesu Paula Speckmanna.

Ideová stránka je v tomto případě klíčová, „The Whitecrow“ je, jak už bylo řečeno a jak v rozhovorech Bruno deklaroval ještě před vydáním, nabité touhou po nalezení světlé stránky života. Pryč od žánrových klišé Bruno míří rovnou ke světlu. Co text, to srozumitelně vyřčený názor bez jakýchkoliv složitých jinotajů a skrývaček. Už samotné názvy skladeb hovoří za vše: Vstříc lidskosti, Inspiruj se světlem, Dar naděje a podobně. Nikdo po vás nechce, abyste po poslechu upadli do deprese, naopak. Tohle má být – a také je – hudba, která ve vás probudí sílu žít, vnímat, naslouchat, uvědomovat si sebe sama. Hádám, že takto nějak to Bruno zamýšlel a znovu musím opakovat, že v tomhle ohledu je „The Whitecrow“ deskou, o níž ve zdejších končinách nezavadíte každý den. I z toho důvodu, že jakkoliv je slovní náplň zcela v duchu „světlého“ pohledu na život, hudebně jde stále o ten starý dobrý hypnosovský death, tu a tam říznutý blackem a nově i prvky doomu. I když...při pozorném vnímání zde trpělivý a vnímavý posluchač najde cosi v kontextu dosavadní tvorby HYPNOS neslyšeného.

Leccos naznačí titulka „The Whitecrow“, jednak ozdobená chytlavou melodickou linkou, jednak vystavěná tak, aby překvapovala v každé minutě. Ve chvíli, kdy čekáte zrychlení a úder na solar, přijde zvolnění v podobě mezihry a sóla. V tuto chvíli už je jasné, že se HYPNOS budou bránit jednoduchým řešením a nebudou se bát jít proti fanouškovskému očekávání. Následující „One Flesh, One Blood“ začíná ve volnějším tempu se záhrobním Brunovým chropotem, pak se pomocí jako dýka ostrých a řezavých kytarových šlehanců přelomí do rychlejšího tempa, stále si ale uchovává majestátnost a velebnou pochmurnost, kterou jsme zaregistrovali už na předchozím „Heretic Commando“. Ozvěny tohohle mistrovského comebackového disku zaznamenáme i v „Get Inspired By The Light“ – tohle je prostě typický Brunův rukopis, který si nelze splést s nikým jiným. Pikantním kouskem pro milovníky KRABATHORU je nehorázný výplach s všeříkajícím názvem „Sin Collectors“, v němž se k Brunovi připojil jeho dávný parťák a „bratr“ Christopher. Textové poselství je jasné: jsme zde a budeme hřešit. Tak dlouho, dokud nám církev svatá bude přikazovat, že bychom neměli. Nejde přitom o nějakou primitivní blasfemii v podobě močení do svěcené vody a podobných pitomostí, ale o jasně vyjádřenou životní filozofii. Vrcholem disku je pro mě „The Gift Of Hope“, tedy Dar naděje. Písnička, která mi už při prvním poslechu nemilosrdně nahnala husí kůži a to především díky refrénu, v němž se k Brunovu projevu připojí hostující vokalistka Zuzka Jelínková z DYING PASSION. Její sytý, silný a emocemi nabitý hlas dělá ve spojení s dramaticky a atmosféricky vystavěnou melodií divy a jestli má někdo pocit, že ženský čistý vokál do death metalu nepatří, nechť si laskavě trhne nohou.

HYPNOS touhle deskou vůbec bourá mnohé předsudky a pokouší trpělivost a toleranci všech ortodoxních. Tohle je deska, která prostě vyžaduje opakovaný, pečlivý poslech. Pak rozkvete, podělí se o své opojné plody. Ovšemže jen s tím, kdo je ochoten vnímat a naslouchat. Zabedněnec má smůlu, ale pro něj ostatně Bruno, Canni, Vlasa, Pegas a další hostující muzikanti (krom Chrise, Zuzky a Paula Speckmanna je nutné zmínit ještě Martina Missyho z PROTECTOR ,V. Santuru, člena TRIPTYKON a Skunyho) tuhle desku nenatáčeli. Tohle je věc, ke které je nutno zaujmout jasné stanovisko. Buď ano, nebo ne. Za mě říkám jasně ano.

P.S.: Moc by mě zajímalo, co by na „The Whitecrow“ řekl jistý Honza Vedral, kdyby se mu náhodou dostala do rukou.

10.04.2017	Diskuse (7)	wuxia jindrich.goth@gmail.com