IDIOTI - Uvolni se a zahraj si na blázna

Festival Cannes, květen 1998. Film „Idioti“ pomalu vstupuje do své poslední třetiny. Na stříbrném plátně se prohánějí nazí lidé a dělají hodně zvláštní věci. Ze sálu se občas ozve pískot a zabučení. Film nenechává nikoho chladným a svým ostrým hrotem dráždí smysly šokovaného publika. Po jedné obzvláště vypečené scéně rozvibruje prostor hlasité vyštěknutí: ,,To je sračka!" Znechucený filmový kritik Mark Kermode se zvedá a teatrálně opouští přítmí sálu. Snímek právě skončil a obecenstvo je rozděleno na dva nesmiřitelné tábory. Ostrá debata rezonuje celým festivalem. Každý má svou pravdu, svůj osobitý úhel pohledu. Klasika. Tohle umí jen Lars von Trier a jeho čerstvý filmový zářez.

Manifest Dogma 95 byl založen a sepsán překvapivě v roce 1995. Hlavními iniciátory byli mladí filmaři z Dánska nespokojení s moderní tváří kinematografie. Cílem manifestu bylo porušování zavedených konvencí a moderních postupů, které ruku v ruce s vývojem neustále tvarovaly a ovlivňovaly podobu současného filmu. Návrat ke kořenům, dalo by se říci. Žádné uměle nasvícené scény ani postprodukční úpravy či používání nákladných rekvizit. Pravidla manifestu mají zhruba deset bodů. Není podstatné je zde všechny vypisovat a probírat každou položku samostatně, důležité je, že tímto způsobem se do filmu měla vrátit ryzí jednoduchost, poctivost a veškerá pozornost byla soustředěna především na postavy a příběh. Vtipné je, že stanovená pravidla (takzvaný „Slib čistoty“) byla samotnými tvůrci tu a tam porušována, a to zcela záměrně. Takže ironie?

Nechme polemiku stranou a představme si dvě nejvýraznější tváře potažmo zakladatele hnutí Dogma 95. Tím prvním je Thomas Vinterberg. Nadaný chlapík, jehož kousavá, velmi intenzivní dramata nám drásají emoce už více než pětadvacet let. Naposledy o sobě dal vědět před dvěma lety prostřednictvím snímku „Chlast“ (2020). Druhým významným představitelem hnutí není nikdo jiný než filmový terorista a věčný provokatér Lars von Trier. Ať se to někomu líbí nebo ne, zcela jistě jedna z nejvýznamnějších osobností evropského filmu. U Larse teď zakotvíme a trochu si jeho dílo představíme.

Začnu možná trochu netradičně od konce. Poslední filmy dánského podivína se mi totiž slévají do jednoho nepropustného celku, jehož jediným cílem je uměle šokovat publikum. Mám teď na mysli dvoudílnou ságu „Nymfomanka“ (2013) a černo humornou sondu do hlubin podvědomí sériového vraha „Jack staví dům“ (2018). Je to stále dokola. Mix podobenství, úvah o nesmrtelnosti brouka, přehnaná stylizace, trocha erotiky, porce násilí, kopání do církve a režisérův specifický vizuální vklad. Pokud někdo v těchto filmech vidí nějakou uměleckou nadstavbu nebo snad dokonalost v každém záběru, nechť je mu dopřáno. Já se hlavně nudím. Všechny ty řeči o tom, kterak Trier užívá filmové médium jako art terapii pro ventilování svých temných démonů, mi přijdou lehce nadnesené. Stejně jako historky o jeho nahém producírování se po place a užívání velkého množství antidepresiv. Pro mne osobně pečlivě budovaná image, nic víc.

Proč tedy Lars von Trier? Protože dříve točil filmy ostré jako břitva, žádné tabu mu nebylo svaté, nebál se experimentovat a netlačil vše na efekt. Na osudné setkání s filmografií dánského filmaře jen tak nezapomenu. Já vůl si jako první film od něj pustil „Antikrista“ (2009). A nešlo zrovna o moudrou volbu. Nebyl jsem připraven na detail penisu pronikajícího do vagíny, ani na mluvící lišku a stříhání klitorisu. Poté, co jsem se z té nálože bizarních obrazů oklepal, přišlo na řadu zkoumání jeho oceňovaných filmů z devadesátých let, neboť v tomto období měl údajně sypat do placu jednu pecku za druhou. A já musím s tímto tvrzením souhlasit, je to skutečně tak.

Uhrančivé drama „Evropa“ (1991), dokonalá studie lásky „Prolomit vlny“ (1996) a jediný muzikál na světě, který jsem schopen akceptovat, „Tanec v temnotách“ (2000). Lars von Trier však zabrousil i do televizní tvorby. Jestliže je „Městečko Twin Peaks“ (1990) od Davida Lynche považováno za americký seriálový kult, pak si stejné označení zaslouží i jeho evropský ekvivalent v podobě totálně ujeté hříčky „Království“ (1994). Pokud máte zájem, pak neváhejte a vstupte do hodně zvláštní nemocnice, kde řádí duch, jeden z doktorů je zombie a místnímu psychiatrovi trochu straší ve věži. Absolutně nechápu, jak to ten Trier dokázal, ale tento slepenec hororu, komedie a dramatu drží naprosto skvěle pohromadě. Asi jediný seriálový výtvor, kde řvu smíchy a zároveň se klepu strachy.

Lars von Trier si rád hraje s diváky. Všechny vyjadřovací prvky v jeho filmech jako plytkost, přehnaná patetičnost, předstíraný amatérismus a samoúčelné bourání tabu doslova svádějí k úvaze, že to režisér dělá především schválně a strašně se tím baví. Míru patosu vede často až za únosnou mez. Je to tak přehnaně vážné, až se z toho svým způsobem stává komedie, hodně atypická komedie. Tato dvojznačnost se někdy špatně čte a ne každý ji v jeho tvorbě vidí, což může vést k hlubokým depresivním náladám. Nemluvím zde o tragikomedii, ale o hrozné tragédii a vtipné komedii, přičemž se obojí často vyskytuje v jediném konkrétním záběru. To je jeden z hlavních poznávacích znaků Larsovy tvorby. Sledujete emočně vypjatý moment, kde dochází například k mnohonásobné vraždě, ale zároveň se vám cukají koutky. Zde můžeme vidět hlavní rozdíl mezi Andrejem Tarkovskim a Larsem von Trierem. Tvorba ruské režijní legendy byla vždy pouze vážná, kdežto výstřední Dán se snaží být i vtipný.

Lidé se často tváří, že špatné věci se nedějí a svět je v jádru dobré místo k žití. Pesimista Lars na tohle tvrzení kašle a surovou pravdu nám hází před oči, byť jí někdy svým nezaměnitelným stylem okoření trochou srandy. Lidé se přeci často chovají jako svině, sobecky využívají druhé, vraždí své děti a okrádají poctivé. Lars to ví a tuhle bolestnou pravdu tahá po hrstech ze svého černého srdce a hází ji ostatním do ksichtu. Vše výše popsané můžete nalézt v drsné galerii lidských charakterů „Dogville“ (2003) a vlastně i v nenápadném díle, o němž teď bude řeč především. Snímkem natočeným v druhé půli devadesátých let – „Idioti“ (1998).

O čem film je? Co vám mám povídat, Lars von Trier v celé své cynické kráse. Sledujeme skupinu vzdělaných lidí, kteří se scházejí v jednom domě na předměstí a oddávají se velmi trhlému, řekněme sociálnímu experimentu. Jak už název napovídá, dělají ze sebe idioty. Mentálně postižené, zaostalé či jinak retardované jedince. Razí totiž teorii, že každý člověk v sobě nosí svého idiota a pouze nemá kuráž na to, aby jej vypustil na povrch. Tato skupinka lidí se tedy vydává do ulic a hraje své divadlo. Navštěvují veřejná koupaliště, restaurační zařízení, různé exkurze a často je jim kamkoliv umožněn vstup zdarma, neboť jde přeci o postižené lidi. Na scéně se brzy objevuje mladá žena Karen, kterou tíží traumatická minulost. Karen rozpozná falešnou hru této zvláštní skupiny lidí a ti ji mezi sebe záhy přijmou. Jak dlouho může soužití takových podivínů vydržet?

Film „Idioti“ je natočen dle pravidel manifestu Dogma 95, i když Lars minimálně dvě pravidla porušil. V jednom případě si pomohl umělým nasvícením a použil hudební podkres (foukací harmonika), což je v rozporu s pravidly. I tak film budí hodně amatérský, až pseudo dokumentární dojem. Neznámí herci, pouze ruční digitální kamera bez stativu, rozostřené záběry a občas si můžete všimnout i trčícího mikrofonu, jenž proniká do rámování obrazu. Minimalistická forma ale má svou nezpochybnitelnou sílu. Vše působí dosti reálně, syrově a v několika momentech i krajně nepříjemně. Vidět takovou skvadru individuí, která svým chováním budí u ostatních lidí soucit a lítost, to je opravdu nevšední zážitek.

Lars se nezastaví před ničím a důkazem budiž i nejkontroverznější scéna filmu. Šéf skupiny Stoffer si k narozeninám přeje skupinový sex. Co se tedy nestane? Idioti odhodí svršky, běhají nazí po zahradě a nakonec si v domě všichni zasouloží. Opravdu zasouloží! Je to sice jen několik vteřin a předpokládám, že jde v tomto případě o najaté profesionály, ale i tak. Regulérní zásun není něco, co by se objevovalo v každém druhém celovečerním filmu. Plní to ovšem svůj účel, tedy donutit diváka uvěřit všemu, co ve filmu vidí. Okusit ten pocit autentické podívané bez příkras a předstírané vážnosti. Funguje to? Ano, stoprocentně. Bude se vám to líbit? To opravdu nevím.

Samotná idea, která se filmem nese, působí přízemně a zavrženíhodně, ale s postupující stopáží dojde k určitému prohloubení myšlenek a také neodvratnému konfliktu uvnitř skupiny. Zjistíme, že tihle lidé to nedělají pouze pro prdel, ale mají pro to své odůvodnění. Tíží je pocit nedoceněnosti. Společnost uráží jejich inteligenci, lidé je nedokáží plně ohodnotit a využít jejich rozum nějakým tvůrčím nebo též kreativním způsobem. Dotčení, do sebe zahledění intelektuálové tak se společností bojují po svém. Předstíranou idiocií napadají establishment a provokují své okolí. Později se ale vše začne hroutit a korunu všemu nasadí Stoffer, když vyřkne odvážnou myšlenku. Otázka zní: máte na to, vypustit ze sebe idiota ve vašem rodinném prostředí, před vašimi dětmi, na pracovišti mezi kolegy?

S filmem mám jen dva problémy. Forma podání, režijní postupy, herecké výkony, to vše je v pořádku. Měl jsem jen nezanedbatelný problém, nějak se s hrdiny ztotožnit nebo jim nedej bože začít fandit. S výjimkou jedné postavy jde o bandu nesympatických tvorů bez úcty ke druhým. Co jsou vlastně zač, co si o sobě vůbec myslí? Jde o vadné produkty dnešní moderní doby, nebo se tihle jedinci pouze snaží uhnout ze zavedených cest a formou absolutní duševní svobody nalézt své štěstí? Obrázek nechť si udělá každý sám. Já jen vím, že sledovat tuhle story skoro dvě hodiny bylo krajně vysilující, i když jsem se na dvou místech opravdu od srdce zasmál. Tím se dostávám na pomezí druhého problému. Přepálená stopáž. Nemůžu si pomoci, ale chybí tady důraznější střih. Myslím, že taková hodinka a půl by byla ideální volbou, neboť některé scény jsou zbytečně natahované, případně hluché.

Jinak ale bez výhrad. Použitý nápad, byť se mi může příčit sebevíc, je originální a jednoznačně odvážný. Lars von Trier věděl moc dobře, co dělá, a film funguje tak, jak zamýšlel. Tedy jitří emoce a svým obsahem chytře provokuje. Ostatně, na festivalu v Cannes vyvolali „Idioti“ hotové pozdvižení. Bouřlivé debaty, zamyšlení nad užitým sdělením, rozporuplné recenze. Pokud byl tohle záměr, tak režisér uspěl na plné čáře. „Idioti“ nabízejí na stříbrném podnosu vše, o čem jsem psal výše. Scény, u kterých vám bude trapně, scény opravdu vtipné a minimálně jednu pasáž, kde vám do smíchu doopravdy nebude. Tvorbu Larse von Triera je těžké hodnotit. Někdy to tam zkrátka je a jindy mám chuť vypnout jeho film po dvaceti minutách. Jste začátečníci a nevíte, jakým kouskem začít? Za mne asi takto: „Prolomit vlny“, „Idioti“ a „Dogville“. Zkuste a uvidíte. Lars von Trier si šanci zaslouží, i když nemůžu zaručit, že se po prvním ochutnání k jeho tvorbě ještě někdy vrátíte.

Hodnocení: 80%

14.01.2022	Diskuse (6)	J.Rose DeathVale@seznam.cz