IDLE HANDS - Mana

80%

Spojení metalu a gotického rocku tady již v mnoha formách bylo. Především v druhé polovině devadesátých let se prostřednictvím stáje Century Media roztrhl pytel s celou řadou evropských kapel, vyznávajících potemnělý výraz a okázalou uměleckou stylizaci, byť tehdy s produkcí značně poznamenanou kýčovitým zvukem kláves. Případ této debutující kapely je však z hlediska poměru žánrů diametrálně jiný (metal je spíš dochucovadlem gothic rocku, ne naopak), ačkoliv album může sloužit i jako příklad, že být nepůvodní ještě neznamená vyčpělý.

Chci říct, že se podobná vlna dnes opravdu nedere na světlo, to jen američtí mladíci IDLE HANDS vydávají po dvou letech existence svou debutovou desku, která sebou nese silný vliv kapel jako THE MISSION, FIELDS OF THE NEPHILIM, NEW MODEL ARMY, ale i třeba ranných KILLING JOKE. Prvky odkazující k post-punkovým a gothic-rockovým základům jsou slyšitelné hned na první poslech a Američané je navíc dokážou vtisknout do skladeb, které mají patřičný náboj a švih, schválně poslouchejte ten bubeníkův zápal v úvodní hitovce „Nightfall“ . Ta ostatně kolekci znamenitě uvede a posluchač je tak nalazen na následné hody potemnělé, by´t rovněž i chytlavé hudby. Rozhodně zde nečekejte žádné lovení ospalé atmosféry či zasněnost, tohle je temná rocková jízda ořezaná na kost, která si z kultury černých vlasů, černých hadrů a černých malovátek, a naopak i sněhově bíle napudrovaných obličejů, bere jen to říznější a opravdové.

Trojice hudebníků ve složení: Gabriel Franco – zpěv/ kytara, ve studiu však zastal i post baskytaristy, Sebastian Silva - kytara a Colin Vranizan – bicí, ve studiu dokázala sestavil jedenáctiskladbovou porci zajímavých písní, kde není po kýčovitém zvuku kláves a prvoplánovosti ani vidu ani slechu, ale naopak jsou zde přirozenou cestou rozníceny všechny šamanské ohně oné dávno odeznělé kultury osmdesátých let. Fanouškům typické gothic-rockové symboliky musí tento materiál vyloženě lahodit, neboť Franco svým hlasem mnohdy připomene Waynea Husseyho a kytary ve svižných tempech cinkají jako zvonky ponurých katedrál z časů, kdy svědkové jejich slávy opouštěli tento svět. Albová prvotina „Mana“ vyšla zhruba rok po EP „Don´t Waste Your Time“ (Independent) a musím potvrdit, že oregonští prostřednictvím ní nesou praporec podobné hudby hodně vysoko. Dokonce bych řekl, že je mi jejich přístup k věci mnohem bližší, než jak to kdysi viděly všechny ty gothic-metalové partičky produkované Waldemarem Sorychtou.

Nebudu zde vypichovat jednotlivé skladby, neboť deska je napěchovaná od úvodního válu „Nightfall“ skoro jen a pouze vypalovačkami a tvoří díky nim naprosto vyrovnaný celek, kde si každý může nalézt své favority. Spíš by mě zajímalo, jak se pětice (po nahrávání tohoto alba se ke kapele připojili ještě další dva muzikanti, konkrétně Brandon Hill na baskytaru a další kytarista Cory Boyd) v blízké budoucnosti prosadí mezi daleko zkušenějšími rybami. Momentálně jejich hudba vychází u malé německé značky Eisenwald orientované spíše na black metal, ale ohlasy na ně jsou více než vřelé. V případě této kapely by bylo možná dobré nezaspat, jakkoliv si myslím, že si to chlapci zvolením podobně necharismatického názvu trochu zkomplikovali. Je však jisté, že skladby jako zpěvná libůstka „Jackie“, svižná „Give Me To the Night“, dojemně nostalgická „Dragon, Why Do You Cry“ nebo nejtemnější strnulost „It´ll Be Over Before You Know It“, mají neskutečně silné charisma a kouzlo velkých záležitostí. Parádní deska s geniální titulní skladbou ve svém závěru.

27.06.2019	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz