IGGY POP - Bohem zapomenutá parta (1966-1967) 1/12

Dnes již velká rocková ikona a praotec punku - Iggy Pop se narodil roku 1947 jako James Newell Osterberg ve městě Ann Arbor, stát Michigan. Když nepočítáme jeho několikaleté bubenické působení v lokálních beatových kapelách IGUANAS a PRIME MOVERS ( Ron Asheton se o nich později zmínil: „místní bluesové kapely, které obšlehly co mohly“) v průběhu bouřlivě postupujících šedesátých let, lze říci, že do svých devatenácti žil životem celkem spořádaného mladého Američana. Životem, který vůbec nesouvisel s ničím, co se začalo odehrávat o pár let později. Zlomem však byla jeho cesta do Chicaga, kterou se rozhodl podniknout na počátku roku 1967 s cílem nabrat nějaké ty hráčské a životní zkušenosti.

Náš příběh však začíná ještě o pár měsíců dříve, na podzim roku 1966, kdy Jim navštěvuje školu, rád čte a poslouchá THE ROLLING STONES nebo Boba Dylana. Po škole dochází v Ann Arbor na brigády do místního vydavatelství Discount Records a potlouká se s místníma oblíbencema navlečen do bavlněného kepru, kašmírovejch svetrů a lacinech polobotek, nekouří, nepije, nefetuje. Je nejlepším bubeníkem v širokém okolí a chce víc. Tou dobou se totiž seznámí s trojicí stejně starých kluků. Jde o místní známé firmy, flákače, vyděděnce a gaunery z blízkého okolí. Iggy ještě netuší, že o necelý rok později s nimi založí kapelu, která bude stát u zrodu celého jednoho hudebního hnutí. Tou dobou však THE STOOGES ještě neexistují ani ve snech svých pozdějších členů. Začíná rok Květinové revoluce a k jejímu rozkladu o dva roky později také přispěje svou trochou do mlýna naše bohem zapomenutá parta.

Poznámka autora: Tento profilový seriál o Iggym bude unikátní právě v tom, že jeho značnou část budou tvořit výpovědi těch správných osob, o kterých to celé vlastně bude. Není nic, co by dokázalo lépe sprostředkovat autentičnost celého jeho příběhu, člověk by se mohl sebevíc snažit a bez tak by akorát papouškoval všechna ta otřepaná fakta. Zde je to sepsáno všechno zgruntu i se všema zajímavostma. Text bude tedy z velké části čerpán z knihy „Please Kill Me“ od Legs McNeila, což je vlastně taková ukázková, necenzurovaná a velmi čtivá historie punku. Rozhodně se však jednalo o mravenčí práci, která stála ještě více času a námahy, než kdybych celý příběh odvyprávěl po svém. Ale autenticita a vygradovanost, jenž je zabudována do výpovědí povolaných, je dle mého názoru prostě úžasná a tudíž jsem jí chtěl za každou cenu udržet.

Iggy Pop: Bratři Ashetonovi a Dave Alexander byli ty nejlínější nařvaný čuňata pod sluncem. Dokonale zkažený a rozmazlený svýma matkama. Scotty Asheton byl mladistvej delikvent. Táta jim umřel, takže doma nebyla žádná kázeň

Ron Asheton: Úplně jsme s Davem Alexandrem ulítli na muzice. Pořád jsme vysedávali a poslouchali desky THE BEATLES a THE ROLLING STONES. Měli jsme dokonce kapelu. Říkali jsme si DIRTY SHAMES a pouštěli jsme si desky, hráli jsme k tomu a říkali si: „Jsme skvělí!“ Pak jsme zastavili gramofon a : „Cože? Třeba to zas tak skvělí není.“ Díky tomu, že jsme nikdy nehráli, jsme začali mít pověst úžasný kapely. Jednou nás pozvali do Discount Records na schůzku s chlápkem, kterej organizoval první show THE ROLLING STONES v Olympia Theatre v Detroitu. Chtěl, abychom jim dělali předkapelu. Napřed jsme byli bez sebe, ale pak jsme si uvědomili, že vlastně neumíme hrát, tak jsem tomu chlápkovi řekl, že budeme mít svůj koncert v L.A.

Ron Asheton: Když jsme prodali Daveovu motorku, mohli jsme letět do Anglie a tak se také stalo. Šli jsme se tam podívat na THE WHO do Cavernu. Bylo tam totálně narváno. Procpali jsme se tak na tři metry od Petea Townsenda, kterej začal rozbíjet svýho Rickenbackera. Bylo to poprvé, co jsem něco takovýho zažil. Lidi se o ty třísky doslova rvali jako psi, jiný se škrábali na pódium, aby mohli skákat zpátky do obecenstva a on se je snažil přetáhnout kytarou přes hlavu. Diváci nejásali, byly to spíš takový zvířecí zvuky, takový vytí. Celej ten prostor se proměnil na primitivní kolbiště – jako když necháte zvířata tejden hladovět a pak jim hodíte kus masa. Měl jsem fakt strach. Nebavil jsem se, byl jsem jako opařenej. Ještě nikdy jsem neviděl lidi takhle zbavený zábran – nevěděl jsem, že muzika může lidi dohnat do takhle nebezpečnejch extrémů. Tehdy  mi to došlo. Tohle je to jediný, co chci v životě dělat.

Ron Asheton: Když jsme se pak s Davem vrátili, vyhodili nás ze školy, protože jsme měli superdlouhý vlasy a obrovský licousy. Měl jsem takový kožený boty s velkejma kubánskejma podpatkama, koženou vestu a svetr s rolákem – ředitel to nezvládl a řekl: „Tak tohle ne!“ Poslal jsem ho do prdele.

Ron Asheton: Můj mladší brácha Scotty a Dave Alexander ze sousedství byli klasický punkáči. Já jsem byl jen divnej. Ve škole jsem byl úplně mimo, chvíli mi to pálilo, chvíli jsem ulítával. Říkali mi „tlustej Beatle“, protože jsem ve sváteční dny chodil v takovým tom beatlesovským oblečku. Nikdo se mnou moc nekamarádil. Hodně jsem tenkrát jel v těch náckovskejch záležitostech. Chodil jsem na němčinu a učil se Hitlerovy projevy. Nosil jsem odznaky SS a učebnice jsem měl pomalovaný hákenkrajcama. Takže jsem fakt asi nebyl klasickém punkovej chuligán jako třeba Scotty nebo Dave.

Iggy Pop: Zkoušel jsem se dostat na vysokou, ale neměl jsem šanci. Potkal jsem Paula Bloomfielda, a ten mi řekl: „Jestli se opravdu chceš naučit hrát, musíš do Chicaga.“ A tak jsem s devatenácti centy v kapse vyrazil do Chicaga. Rozhodl se, že půjdu do učení k slavnýmu černýmu bluesovýmu bubeníkovi Samu Leyovi. Jakmile jsem poprvé slyšel Johna Lee Hookera, Muddy Waterse nebo Chucka Berryho, jak hrajou vlastní písničky, už to nešlo zpátky. Začal jsem poslouchat Britskou invazi a tak. Kapely jako třeba KINKS. Ti byli skvělí, ale je mi líto, když jste mladej kluk a snažíte se přijít na to, kde máte koule, řekněte jen: „Dyť zněj jako slečinky!“

Iggy Pop: V Chicagu jsem se nakýbloval k někomu, kdo se jmenoval Bob Kester, což byl majitel obchodu s jazzovejma deskama. Hned jsem pak mazal do míst, kde se pohyboval Sam Ley, byl jsem tam fakt jedinej bílej kluk. Bylo to strašidelný, ale zároveň dobrodružný – spousta malejch krámků s deskama, visely tam talismany mojo a lidi chodili v pestrobarevných ohozech. Seznámil jsem se s řadou týpků a snažil se od nich odkoukat, co šlo. Velmi vzácně mě nechali hrát, levný kšefty za pět, deset dolarů. Všiml jsem si u těch černejch hochů jedný podstatný věci – hudba jim stékala z prstů jako med. Bylo v tom něco dětskýho a kouzelně jednoduchýho. Byl to totálně přirozenej způsob vyjádření i styl života. Zároveň jsem však pochopil, že tohleto je nad mý síly, že je nesmysl snažit se o co nejdokonalejší kopii toho, co pro ně je naprosto přirozený. A to přesně dělala většina bílejch bluesbandů. Jednou v noci jsem si poprvé zapálil jointa, strašně jsem chtěl brát drogy, ale pořád jsem se k tomu nemohl dostat. Chtěl jsem jenom hrát a trochu se bavit, to bylo všechno. A tak jsem jednou v noci šel k čističce odpadních vod u Loop, do míst, kde je řeka totálně industrializovaná. U Marina Towers jsou jen břehy z betonu a odpadní roury. Zapálil jsem si tam jointa a pak mi to došlo. Napadlo mě, že musím hrát svý vlastní jednoduchý blues. Že musím vyjadřovat svoje pocity stejně, jako tihle hoši vyjadřujou ty jejich… a taky jsem to udělal.

Ron Asheton: Iggy mi volal z Chicaga a říkal: „Hele, co kdybyste s klukama přijeli a vyzvedli mě tady?“ A zároveň nahlas uvažoval: „A co kdybychom založili kapelu?“ První zkoušku jsme měli hned po návratu, a první vystoupení jsme měli po pár měsících v Grande Ballroom. Mělo to daleko blíž k severoafrický hudbě než k rocku. Iggy stvořil tenhle psychedelickej rachot jako pozadí pro svoje hvězdný exhibice. Ostatní kluci byli doslova jako jeho poskoci. Jen vytvářeli ten neuvěřitelnej rachot. Nebyly to ani písničky, bylo to jako monotónní mumlání pomatenců – jako by byli v transu. A tak vznikli THE STOOGES.

26.04.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz