IGGY POP - Chci bejt tvůj pes (1968-1969) 2/12

V průběhu roku 1968 vpadli THE STOOGES na detroitskou scénu jako rozběsněná bestie snažící se rozprášit všechny ideály naivní květinové generace a stejně jako tomu bylo u spřízněných MC5, kteří míchali politickou agitku se syrovým rockem, se právě i oni vykazovali do té doby nikde neslýchanou animální divokostí. Jejich čím dál více navštěvovaná vystoupení, přitahující nedorostlou lůzu, plála ostrým plamenem, stejně silným, jako tomu bylo v této neklidné době u rasových bouří na okrajích velkých amerických měst. Autenticita v jejich jednoduchém a patřičně surovém pojetí rockové hudby byla cítit za vším. V případě THE STOOGES šli jakékoliv kudrlinky stranou, šlo o zachycení pravdivé skutečnosti, nejdůležitější bylo přenést všechnu tu energii do skladeb, a to navzdory omezeným výrazovým prostředkům. V době, kdy i strozí THE ROLLING STONES skládali psychedelické symfonie, se stala vlna rozdmýchaná detroitskou scénou východiskem z ubíjející nudy. A tak se zrodil garážový rock, později nazývaný proto-punk, styl který se stal dlouho dopředu předzvěstí pozdější punkové revoluce. Brzy se legenda o této divoké partě roznesla i na východní pobřeží, do New Yorku, takže kolem THE STOOGES začali kroužit ti správní lidé a smlouva byla na spadnutí.

Danny Fields: Po úspěchu singlu THE DOORS „Light My Fire“ začala být Elektra fakt soutěživá. Dostali jsme povolení nasmlouvat i další kapely. Už jsme zkrátka nebyli ta milá, malá folkařská firmička. Jel jsem do Detroitu obhlídnout tu kapelu MC5, o který se ke mně donesly všechny ty neuvěřitelný historky. Je pravda, že byli úžasný a měli zrovna ten večer vyprodáno, vlastně by tou dobou měli vyprodáno kdekoliv na Středozápadě. Myslím, že jejich kytarista Wayne Kramer, kterej byl hodně chytrej a vnímavej leccos vycítil, protože mi řekl: „Jestli jsme se ti líbili, určitě si zamiluješ našeho mladšího brášku, Iggyho a THE STOOGES.“ Myslím, že intuitivně vycítil, jaká muzika se mi líbí. A tak jsem zajel další den odpoledne do kampusu Michiganský university, bylo 22.srpna 1968. Neumím však popsat to, co jsem tam zažil. Nikdy jsem neviděl nikoho tancovat tak jako Iggyho. Nikdy jsem neviděl takovou nukleární energii vycházet z jedinýho člověka. Byl v zajetí té hudby, jak to dokážou jen velcí tanečníci. Tohle byla věc, na kterou jsem čekal celý život.

Danny Fields: A tak jsem hned v pondělí volal do New Yorku Jaca Holzmana a povídám: „Byl jsem v Ann Arbor podívat se na ty MC5, myslím že budou fakt slavný. Vyprodali v sobotu čtyřtisícovej sál. Diváci šíleli a venku na ulici byly davy. Je to ta nejprofesionálnější a nejpřipravenější rocková kapela, co ještě není u nikoho podepsaná a  jakou jsem poslední dobou viděl. A co víc, maj malýho brášku, kapelu IGGY AND THE STOOGES, což je asi ta nejprogresivnější muzika, jakou si lze představit. Jejich zpěvák je hvězda první velikosti – má v sobě něco fakt magickýho." Ten den jsme podepsali obě dvě.

Scott Asheton: Byl jsem z toho úplně vedle jak Iggy dokázal, aby se na něj tolik motaly holky. Seděly a koukaly se na něj, jak polyká nudly z nosu. Fakt. Neříkám, že by jenom posedával a cpal se soplama, ale udělal to, uměl i horší věci.

Debutové album THE STOOGES vznikalo několik týdnů v New Yorku pod taktovkou Johna Calea, člena VELVET UNDERGROUND a je dnes považované za úplně první a nejstarší punkovou nahrávku všech dob. THE STOOGES se podařilo překročit hranice stanovené kapelami z blues rockové generace šedesátých let, šli co se týče divokosti mnohem dál než kterákoliv tehdejší kapela. Iggyho zpěv vlastně ani nebyl zpěvem, jenom jakýmsi zvířeckým vyštěkáváním slov do surových garážových kytar a beatů. Album obsahuje mnoho klasik, jde o několik jednoduchých, přímočarých, avšak mimořádně účinných hymen vykazujících se tou pravou nespoutaností a vyřvávanou frustrací - „I Wanna Be Your Dog“,„No Fun“ nebo „1969“. na druhou stranu je zde i desetiminutová hypnotická mantra „We Will Fall“, která zní jako mumlání zfetovaných pomatenců sesedlých do indiánského kruhu. Bezejmenný debut je i dnes považován za stylotvorný dobový pomník amerického rocku konce šedesátých let, z kterého později čerpalo nemálo nohsledů zejména z oblastí punkové a hardcoreové scény. Deska ve své době propadla, ale to vůbec není důležité, protože ještě dnes okouzluje svojí neotesanou autentičností, pravdivostí a přirozeným zvukem, stejně jako novátorským pojetím. Tohle totiž nebyly písničky, ale divoké skutečnosti.

John Cale: Jeli jsme s Danny Fieldsem z Elektry na koncert MC5 do Detroitu a jako předkapela s nima hráli THE STOOGES. Okamžitě jsem se do nich zamiloval.

Ron Asheton: Byl jsem s Iggym v New Yorku už několikrát, před tím než jsme začali natáčet první album. Poprvé to bylo ještě před tím, než jsme podepsali smlouvu s Elektra Records. Iggy si vzal tenkrát andělskej prach. Neměl vůbec páru, že je to záležitost na tři dny. A hádejte kdo ho hlídal? Já. Uvázal jsem mu provaz kolem pasu a vodil jsem ho po městě.

Iggy Pop: Přesto, že jsem byl blázen do VELVET UNDERGROUND, nebyl jsem vůbec odvázanej z toho, že nás má produkovat John Cale, protože mě nebavilo, že mě má vůbec někdo produkovat. Nechtěl jsem, aby na mou muziku šahal kdokoliv, od koho bych si nenechal šahat na jiný věci, cha cha cha. Je to hrozně osobní záležitost. Ale když jsem slyšel, že to bude John Cale, říkal jsem si, tak tohle by mohlo jít. Samozřejmě že John byl inteligentní, citlivej a pohodovej parťák. Někdo s kým se dalo mluvit – žádnej čurák. Vzrušovala mě představa, že by si s náma někdy zahrál. Ve studiu jsme vyhulili zvuk na plný koule, protože jsme byli mladý pitomci, který nikdy nebyli ve studiu a chtěli znít co nejvíc nahlas, ale Cale nám začal vysvětlovat, že to takhle nefunguje. Složili jsme nástroje, sesedli se v jedný kukani a začali kouřit hašiš. Nakonec jsme přistoupili pouze na kompromis, musel se s tím smířit.

Výpovědi pověřených znovu čerpány z knihy Legse McNeila „Please Kill Me“.

03.05.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz