IGGY POP - Návrat idiota (1976-1977) 7/12

Už v průběhu svého pobytu v Los Angeles se David Bowie snažil reaktivovat hudební kariéru Jamese Newella Osterberga, alespoň tedy tím, že si několikrát pronajal studio, kde by s Iggym, tou dobou díky jeho heroinové závislosti nezadržitelně se řítícím vstříc smrti, zkoušel. Z těchto pokusů nakonec nevzešlo nic, byť Iggymu rozhodně přišla představa nastartování vlastní sólové dráhy jako zajímavá. Nakonec jej však zatkla kalifornská policie za narušování veřejného pořádku pod vlivem drog, dostal se na pár dní do vězení a jedinou možností, jak se odtamtud dostat byla odvykací kůra. Z této doby se traduje historka, že jediným člověkem, který ho tam byl navštívil byl pouze David Bowie, který sám nebyl v příliš dobrém stavu. Na rozdíl od Iggyho byl však stále ještě trochu při smyslech a úspěšně plnil svůj pracovní program, tj. nahrával desky a koncertoval.

Po návratu z léčebny žil Iggy v Městě andělů jako kočovník a přespával kde u koho, naštěstí se na začátku roku 1976 mohl připojit k Bowieho koncertní karavaně propagující tou dobou jeho album „Station To Station“, kde se občasně mihl i na pódiu v roli doprovodného zpěváka. Na konci turné se oba muzikanti dohodli, že na nějaký čas zůstanou v Evropě s cílem vyčistit si hlavu a zahájit práce na dalších hudebních aktivitách, konkrétně pak na debutové sólové desce Iggyho Popa.

Nahrávání bylo nakonec zahájeno ve studiu Chateau D´Herouville nedaleko Paříže, za asistence majitele a zvukového inženýra Laurenta Thibaulta, aby se po několika týdnech přesunulo do Musiclandu v Mnichově, výsledek byl pak doladěn v berlínském studiu Hansa. Je zřejmé, že David Bowie měl od začátku připravených několik motivů a skladeb, které se ve studiu postupně rozvíjely a získaly tvar. Nejvýraznější položkou z těchto úvodních nápadů byla nakonec skladba „Sister Midnight“, která zazněla už na posledním Bowieho turné, takže se jednalo již o prověřenou věc. Už z ní bylo poznat, že nový materiál bude na hony vzdálen předchozí Iggyho tvorbě s THE STOOGES. Funkový rytmus, tak trochu podobný tomu ve skladbě „Golden Years“ nemohl zahnat celkově temnou až zlověstnou náladu této písně, umocněnou elektronickými zvuky, Bowieho totiž právě tenkrát přitahovala zejména německá hudební scéna, kde se nejvíce mluvilo o skupině KRAFTWERK.

I další skladby jako třeba beatnická „Dum Dum Boys“, kde Iggy Pop do abstraktního podkladu odříkává svoje teorie, co zrovna dnes asi dělají jeho bývalý kumpáni z THE STOOGES a proč jim to tenkrát nakonec nevyšlo, nebo náměsíčná „Nightclubbing“, která asi nejvíce vypovídá o atmosféře tehdejšího Berlína, kam se mezi tím nahrávání přesunulo a byl k němu přizván i Bowieho starý známý Tony Visconti. Berlín tehdejší doby to bylo vyprázdněné město plné nejrůznějších sociálních případů, odpíračů vojenské služby a živořících umělců, město, kde o vás nikdo nezavadil ani když jste byli, tak jako Bowie, známou osobností, a které skýtalo mnoho prostoru pro anonymní tahy do nočních podniků, kabaretů či galerií, a rovněž mnoho času pro tvoření stranou veškerého oficiálního kulturního dění. Všudypřítomná atmosféra melancholična a v určitém smyslu i vzpurného odpadlictví, v kombinaci s Bowieho zájmem o tamější předválečné expresionisty, rozhodly o tom, že se zde muzikanti na nějaký čas usadili.

V době vydání alba „The Idiot“, prvního sólového počinu bývalého lídra THE STOOGES, čekali fanoušci již dlouhé čtyři roky, než si od Iggyho budou moci poslechnout něco nového. Stačí si však poslechnout již výše zmíněnou úvodní skladbu „Sister Midnight“ a člověk neuvěří, že jde o jednu a tutéž osobu. Je jasné, že celé album bylo silně ovlivněné Bowieho vkladem, ale rozhodně to není na škodu věci, protože i po pětatřiceti letech je zřejmé, že jde o jedno z vůbec nejlepších alb Iggyho Popa a rovněž klasiku prvopočátku žánru později nazývaného jako post-punk. Pokud THE STOOGES hráli zkraje sedmdesátých let syrový rock, pak Iggyho první sólovka pracuje především s atmosférou a napětím. Celé dílo bylo velmi pečlivě promyšlené a připravené. Staré hřmotné kytary nahradili temné basové linky a strojová tempa. Po hlasové stránce se Iggy držel mnohem více na uzdě a v hlubokých barytónových polohách (zkrátka už neječel jako smyslu zbavený).

Nejhitovější položkou je zde zřejmě „China Girl“, která vznikla již ve Francii díky Iggyho románku s asijskou přítelkyní majitele studia Chateau. Skladbu později Bowie převzal a zařadil na své album „Let´s Dance“ z roku 1983, ovšem opatřil jí mnohem popovějším slunečným zvukovým kabátkem. Zde je „China Girl“ rovnocennou temnou záležitostí ponurého kraut-rockového celku. Repetitivním rytmem poháněná „Mass Production“ znamená opravdový pochod šílenství, kde robotickou atmosféru umocňují chladné synťákové zvuky. Tahle věc měla rozhodně nepopiratený vliv na rodící se britskou post-punkovou éru a zejména na tvorbu kapely JOY DIVISION. Skvělou hymnou je disharmonická „Fun Time“, která je jakousi neurvalou oslavou životního stylu THE STOOGES. Ze skladby „Baby“ je cítit typická německá atmosféra kabaretů a předválečného nočního života. Je plná disharmonických hlukových stěn, synťáků a rovněž Iggyho nepříčetného vytí. Byť je Bowieho vliv na „The Idiot“ nepopiratelný, protože byl to právě on, kdo měl prvotní představy o nastylizování celého projektu, je třeba dodat, že veškeré texty pochází z pera Iggyho Popa (třeba v „Tiny Girls“ si stěžuje na vlastní milostné trable, tentokrát však dochází k závěru, že pro něj by byla tou pravou „asi nějaká drobná dívka, bezelstná a nezkažená“).

Z velmi plodné a evolučně přínosné spolupráce Bowieho s Iggym tak nakonec vzniklo album, které je i z dnešního pohledu považované za základní stavební kámen Nové vlny a post punku, a nic na tom nezmění ani řeči škarohlídů, kteří od počátku tvrdily, že Bowie akorát zneužívá Popa jako pokusného králíka, na kterém si zkouší své prvotní plány před další změnou vlastního hudebního směru. Každopádně to tenkrát v Berlíně celé vyšlo znamenitě a „The Idiot“ platí za jedno z nejpozoruhodnějších rockových alb druhé poloviny sedmdesátých let.

28.06.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz