IGGY POP - Every Loser

80%

Světe div se, po Ozzym Osbourneovi dokázal Andrew Watt dotlačit k svěžímu a nanejvýš chytlavému rockovému albu rovněž Iggyho Popa. A to poskakující pětasedmdesátiletý leguán potřeboval hitovky jako sůl. Vždyť po všech šansonech a jazzových experimentech na něho leckdo z rockerů pozapomněl. Výjimkou v moři žalu byla před sedmi lety snad jen skvělá řadovka „Post Pop Depression“, na které se kromě starého barda podíleli i členové QUEENS OF THE STONE AGE a která sebou nesla odkaz dávné formy z časů nejslavnější řadovky „Lust For Life“. Ani novinka „Every Loser“ však nezůstala bez hostů, naopak jich je zde požehnaně. Z amerických rockových hvězd se procesu nahrávání účastnily takové zkušené persony jako Chad Smith, Duff McKagan, Dave Navarro, Josh Klinghoffer, Stone Gossard nebo také nebohý Taylor Hawkins, jenž se výsledné realizace této nahrávky ani nedočkal. Materiál na novince vyznívá velmi svěže, hitově a představuje Popa znovu plného rockového elánu.

Zajímavou se jeví být i míra různorodosti písní, neboť se zde střetávají drsné proto-punkové výpady, vzešlé jakoby ze sedmdesátkové garáže, jmenovitě „Frenzy“, „Modern Day Ripoff“ nebo „Neo-punk“, se songy vlastnícími existenciální poetiku půlnočních ulic ve velkoměstě a stonesovské charisma - jímavá hitovka nořící se do drog „Strung Out Johnny“, nebo další skvělé rockové jízdy „All The Way Down“ či „The Regency“ jsou toho důkazem. Pokud jde o opěvování života bez řádu a stability patří právě Iggy k mistrům rockového řemesla, protože ať už si užíval hvězdného života, či absolvoval existenci spráskaného toulavého psouna, činil tak zcela samozřejmě. Což o to, hudebníci jako Iggy Pop za těch více než padesát let v hudební branži moc dobře vědí, jak tenká nit odděluje svět záře a úspěchu, od zmaru a zatracení.

Na novince mu však sedne i zklidněnější forma, kdy ve skladbách jako „Morning Show“ nebo „New Atlantis“ dokazuje jakou rozmanitou podobu mohou mít jeho písně, pokud jsou ošetřeny s veškerou péčí, vkusem a muzikantským umem. Vůbec mne nevadí, že leckdo materiál může označit šmahem jako retro. Zatímco středobodem poklidné „Morning Show“ je povrchnost provázející svět celebrit, které touží i v ranním televizním vysílání vypadat zkrátka dokonale, tak v „New Atlantis“ desperát sní kdesi v Karibiku nad možností existence bájné Atlantidy určené všem hříšníkům a vyděděncům. Vzhledem k faktu, že se na novince za těch sedmatřicet minut nenachází jediná vyloženě slabá položka, jsem přesvědčen o důležitosti právě producenta Andrewa Watta na podobu tohoto alba. Vlastně nepochybuji, že „Every Loser“ je především producentskou deskou, pro kterou jsou zásadní silné písně a jejich bezproblémovou atraktivitou hýřící diferenciace. Něco podobného Iggymu opravdu svědčí, takhle mainstreamově totiž dlouho nezněl.

Vše posléze korunuje takřka osmdesátkový, tanečně koncipovaný popový hitík „Comments“ s klávesovou aranží a parádním refrénem ve svém středu. Takto žebříčkově, jako na písni zmiňující povrchní život sezónních hvězdiček, odehrávající se prostřednictvím bulváru a sociálních médií, nezněl Iggáč snad ani na albu „Blah Blah Blah“ z ledna 1986, které pro něho tehdy znamenalo (po několikaletém období detoxu a bídy) velký comeback, jakým chtěl napodobit sukces svého kumpána Davida Bowieho na jeho jízdě „Let´s Dance“. Mně osobně bezproblémová poslouchatelnost, chytlavost a eklektičnost „Every Loser“ docela imponuje a jsem za tohle album opravdu rád, neboť mám pocit, že Iggy Pop v posledních pětadvaceti letech až příliš často tápal nebo přeskakoval bez rozmyslu od jednoho nepříliš vydařeného experimentu k druhému. A tohle rockerské album s mnoha hity je všechno, jenom opravdu ne tápání.

Nejlepší skladby? Strung Out Johnny, New Atlantis, All The Way Down a Comments.

10.01.2023	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz