IGGY POP - Free

40%

Iggyho kariéra je natolik dlouhá, že se zmíněný umělec v průběhu ní už poněkolikáté odhodlává změnit stylový záběr. Čas od času tak zcela vybředá z rockového hájemství, což je právě tento případ. Když se posledně zjevil v doprovodu lídra QOTSA Joshe Hommea se skvělým albem „Post Pop Depression“, byl to jeho nejlepší možný návrat k pravé rockové podstatě, návrat z jedné takové experimentální éry. Vždyť alba jako „Preliminaires“ a „Aprés“ ovlivněná francouzským jazzem, šansonem třicátých a čtyřicátých let a básněmi představovala snad největší dosavadní úlet. A zrovna aktuální novinka „Free“ je opět deskou netypickou, nahranou pod mottem – no guitars. Téma vyklidněnosti a života po návratu z turné resonuje každou ze skladeb. Na nových písních vlastně Iggy Pop spolupracoval s několika jazzovými instrumentalisty, kterým nechával v rámci možností volný prostor, neboť to byli právě oni, jmenovitě Sarah Lipstate (zde podepsaná pod většinou písní coby Noveller) nebo pak ještě trumpetista Leroy Thomas, kdo se vydatně podíleli na skladatelském procesu jeho osmnáctého řadového alba.

Pravidlo číslo jedna: „Free“ není deskou pro rockery, pro lidi zamilované do řízného zvuku kytar a syrovosti. Základem je samozřejmě Popův uhrančivě hluboký hlasový projev, zde navíc ve dvou případech na hudebním podkladě předříkávající básně takových veličin anglo-amerického kulturního prostředí, jakými kdysi byli Dylan Thomas („Do Not Go Gentle Into That Good Night“) nebo Lou Reed („We Are The People“). Už vůbec není hleděno na to, zda-li ta která skladba potřebuje nějakou melodii nebo ne. Jde vlastně o hypnotizující mantru, kde pošmourně znějící kombinace kláves s rytmikou utváří nerušivé pozadí Iggyho hlasu a jeho veršům. Ve skladbách rovněž dochází na jazzová sóla několika dechových nástrojů.

Novinka je deskou hrající na atmosféru. Opravdu zde nečekejte nějaké mohutné hymny nebo líbivé písničky, tak jako tomu bylo několikrát v minulosti. Je to právě jedna z těch několika mála experimentálních nahrávek, za kterými dvaasedmdesátiletý punk-rockový leguán stojí a to aniž by se toužil vybouřit. Vzhledem k jeho věku je vlastně ona vyklidněnost přirozená. Iggy Pop už je dávno v takové situaci, že si může nahrát cokoliv a pokud tomu dá nějakou konkrétní jednotnou formu, může to prezentovat jako tajnosnubnou uměleckou výpověď. Zdá se, že ne náhodou je zde použit v jedné ze skladeb text od Lou Reeda, jeho existencionální básnický kousek z počátku sedmdesátých let. Za mne: Sympatické je, že když už se Iggy Pop rozhodl zhudebnit několik minimalistických básní, že alespoň šetří posluchačův čas, deska „Free“ má totiž sympatických třiatřicet minut.

Nebýt oněch jazzových preludií, které považuji za zaručeně to nejlepší, co deska jinak nabízí, dalo by se album nazvat tím nejminimalističtějším kusem hudby, jakým se kdy Iggy Pop za padesát let na scéně prokázal. Třeba singl „James Bond“ se v podstatě točí kolem jednoho strohého sloganu, který posluchače informuje o dívce, která si tak přála stát se Jamesem Bondem. Obdobně působí i několik dalších skladeb jako třeba „Love Missing“ nebo „Solari“, postupem časomíry se však i to málo rozbředává do podoby podkresové zbytečnosti. Snad nejvíce se mě líbí dechové party obohacující skladbu „Dirty Sanchez“. Ono je vlastně tohle album spíše takovým pocitovým soundtrackem, jaký bych si dovedl představit coby hudební doprovod nějakého dokumentu poukazujícího na línou atmosféru plážových večerů (či brzkých rán) kdesi v Mexiku. Jedna z nejhorších Popových nahrávek.

11.10.2019	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz