IGGY POP - Post Pop Depression

80%

Když při tvůrčí práci spojí svoje síly Iggy Pop a Josh Homme, rozhodně je v rockové branži zaděláno na událost. Ve svém pouštním teritoriu v oblasti Joshua Tree a kalifornského Burbanku se právě Homme snažil vrátit neposedného praotce punku do dění. Prostřednictvím tvorby s Iggym se sám Josh Homme zbavoval nepříjemných myšlenek na trauma, které potkalo jeho spoluhráče z EAGLES OF DEATH METAL v listopadu v pařížském klubu Bataclan. Deska nazvaná „Post Pop Depression“ není žádnou divočinou ani komorní nudou, ale citlivě poskládanou sbírkou, jenž má potenciál navodit vzpomínky na první a stěžejní díla Iggyho sólové kariéry. Okouzluje totiž především aranžérskou dotažeností a odlehčeným písničkovým potenciálem. Tudíž platí za jedno z nejpoutavějších retro alb posledních let. Vlastně se zde podařilo hodně autenticky navázat na odkaz milníku „Lust For Life“, kterým Pop v roce 1978 zakončil svůj tvůrčí pobyt v Berlíně a spolupráci s Davidem Bowiem.

Novinka nabízí podobná schémata a atmosféru jako první Popova sólová alba. Všechny zdejší skladby působí jaksi sevřeně, sametově a plasticky, mají sice trochu dál od kraut-rockového chladu „The Idiot“, ale o to víc hymnické přilnavosti „Lust For Life“. Vždyť už když v úvodní položce „Break Into Your Heart“ vyje Iggáč svým typicky znělým hlasem do tmy, podporován zpočátku jen skromným klávesovým zdobením, aby se k němu brzy přidaly papundeklově křupavé bicí a matná kytara, musí být každému jasné, že tohle je konečně po letech přešlapů ono. Zjevný je vyvážený poměr mezi charismatickou atmosférou a chytlavostí. Jde sice stále o rock, ale souhra kytary s rytmikou a klávesami působí natolik organicky, že se nám při poslechu nových songů dostává stejného pocitu, jako při poslechu památných vinylů z konce sedmdesátých let, nahrávek, jež přinášely další, dnes často nedostižný, rozměr zážitku.

Detailně propracované, stylově neuvěřitelně cool a přitom svěží a jednoduché, album od posledních rockových desperátů má zkrátka hodně velké kouzlo. Hommeovi se jako producentovi podařilo dostat ze staříka maximum, a protože Iggy albově hodně dlouho tápal, novinku tak považuji za jeho nejpovedenější záležitost minimálně od začátku devadesátých let, kdy vyšla v době syrově rockového boomu úspěšná díla jako „Brick By Brick“ (1990) a „American Caesar“ (1993). Skladbami se prolínají témata existenciální a vesměs autentická, témata týkající se běžných útrap a zážitků, životních přešlapů, selhání, rozchodů či nenaplněných snů. Více méně jde o desku smutnou, rozhodně však ne depresivní nebo jakkoliv nepříjemnou, právě naopak, za vším je cítit velká míra naděje.

Tandemu Iggy Pop/ Josh Homme ve studiu sekundovali ještě další dva machři světové scény: Dean Fertita (klávesák, příležitostný kytarista i baskytarista – jehož nástrojové příspěvky jsou shodné s Joshem Hommem, jinak také spoluhráčem z QUEENS OF THE STONE AGE) a Matt Helders (bubeník od britských ARCTIC MONKEYS). Z poměrně krátkého (pouze devíti-skladbového) materiálu je poznat, jak poklidná atmosféra při tvorbě této sametově laděné desky panovala. Rozšafnou „Gardenia“ opanuje Iggyho bodrý a zainteresovaný refrénový nápěv, který pluje nad repetetivní rytmikou, kde je ve slokách rozsekáván reggae kytarou, aby při vygradovanějších momentech vše přešlo do zurčivého stylu THE STROKES. Ze záhrobí se přihlásí pouliční balada za život na hraně - „American Valhalla“, předznamenaná a později i prostoupená údery mající zvuk jako vystřižený z nějakého japonského folklóru, jinak jde o další mistrovskou práci s jednoduchou aranží, zvláště pak Popův hlas dodává písničce neskutečné charisma. 

„In The Lobby“ má v sobě všechno, co dělalo americkou garážovou scénu z éry po THE STOOGES, soustředěnou rovněž okolo newyorského CBGB klubu, tolik zajímavou. Tlumeně předoucí kytary, vyhrávkové vyšívání a znovu ten dominantní hlas hlavního performerka, RCA by zkrátka mohli závidět. Jednou z nejdůležitějších vlastnosti „Post Pop Depression“ je ta, že naprosto nenuceně a přirozeně navazuje na scénu z druhé půle sedmdesátých let a to aniž by jste řešili, že od té doby neuběhly čtyři roky, ale skoro čtyřicet let. Pokud by se svět točil podle mých představ, „Sunday“ by se brzy mohla chopit role navazující hitovky na skladby jako „Passenger“ nebo „Lust For Life“. Má pro tohle mé tvrzení celou řadu předpokladů: zní pozitivně, skoro by se dalo říct rozjařeně, a její cestovatelský ráz podtrhuje její chytlavost. I když v dnešní době, kdo ví?

Mantra „Vulture“ nezapře prvky americké bluesové tradice. Nepřeslechnutelné jsou zde všelijaké experimentální zvuky, kovově znělé údery, zvony, ale i deprimovaně drhnoucí kytara občasně v sekundových náznacích sól kvílející. Navýšené napětí umocňuje Popův psychotický pěvecký projev, který právě zde nejvíce připomene jeho famózní výkon z alba „The Idiot“. Hypnotizující valčík „German Days“, který navozuje atmosféru berlínských ponurých barů a podniků, prolezlých hnilobou a post válečnou ztrouchnivělostí, patří k dalším velkým okamžikům. Mám radost z toho, jakým způsobem Josh Homme dostává z Popa maximum, vyzdvihuje ze skladeb to hlavní, aniž by nějak zásadně dění ve studiu ovlivňoval, nebo by Iggyho vytrhával z přirozených kontextů a snažil se jej předělávat k obrazu svému. Josh samozřejmě velmi dobře zná Popova ranná alba a „Post Pop Depression“ na ně mistrně navazuje, což potvrzuje i nostalgická „Chocolate Drops“, zde opatřená snovými vícehlasy. Vše zakončí uhrančivá túra „Paraguay“, nejrozsáhlejší a dost možná i nejnudnější kompozice. 

Co říct závěrem? Zapomeňte na vše, co Pop od své nejlepší desky „Lust For Life“ nahrál a kudy pobíhal, zapomeňte na období newyorských alb „New Values“, „Soldier“ a „Party“, zapomeňte na osmdesátkově hitparádovou jízdu „Blah Blah Blah!“ hozenou do stylu Billyho Idola, kde znovu Popa tahal z louže David Bowie, zapomeňte na cock-metalově říznou desku „Instinct“ se spoluprací Steva Jonese, zapomeňte i na úspěšné suity nasyceného rocku z devadesátek jako „Brick By Brick“, „American Caesar“ nebo „Naughty Little Doogie“, a už vůbec si nepřipomínejte ty hrůzy, co Iggy Pop vypouští v posledních takřka dvaceti letech, tahle deska má totiž jenom dva předchůdce: „The Idiot“ a „Lust For Life“, a od začátku na to hledí.

Album zakoupeno v obchodě Music Records.

06.03.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz