IGORRR - Spirituality And Distortion

80%

Atomové elektrárny, rychlovlaky, vlastní stíhačky a dokonce i kosmický program, dále třeba vlivný Code civil, ale také unikátní a nesmírně silná kulturní scéna. Francouzi se prostě nezdají, ať už se seznámíte s jakoukoliv sférou jejich umění, najdete zde zásadní, novátorská či inspirující díla. Nemíním dělat z Gautiera Serrea alias IGORRR(a) druhého Debussyho. Jedno se mu však upřít nedá, skládá a nahrává hudbu, která dokáže posluchače zaujmout něčím víc než jen vyzobáváním a umným spojováním různého a známého, jinak řečeno eklekticismem. Tedy, alespoň doufám. Nechte vše plynout, a hlavně nechtějte písničky.

Přestože k poslechu „Spirituality and Distortion“ není potřeba sežrat všechnu moudrost světa, otevřená hlava se šikne. Vážná hudba se s (extrémním) metalem spojuje běžně, elektronika s tanečními rytmy a folklórem také. Orientálních motivů se už dávno nebojíme, francouzského akordeonu trochu, z programového multi-kulti vyznění mají někteří osypky. Celé dohromady je to každopádně metal jako prase. Uvědomuju si, že s tímto striktním závěrem kapánek nekoresponduje dosavadní absence příslušného odkazu na Metalarchives. Snad zmíněný fakt konzervativním archivářům konečně dojde; stejně jako třeba hodným strýčkům z Metal Blade, kteří teď na explozivní poptávce po sexy francouzské metalové avantgardě v podání IGORRR relativně taví. Osobnost vzešlá z jiného ranku by se takovou cestou nevydala a pokud ano, přesvědčivé využití metalové složky by s vysokou pravděpodobností absentovalo. O nic jiného v téhle půvabné hře na tzv. vysoké umění nejde, protože v okamžiku, kdy se metal se svou manýrou dostává na druhou kolej, deska v mých uších ztrácí, a to nejen tlak. Přichází o náboj, hybatele, kontrastní pojivo a smysl.

Tak co tu vlastně máme? Soundtrackovou poetiku a směs nepůvodních ingrediencí v působivém celku, plném odlehčených přechodů mezi styly a žánry. Serre obrovský prostor mezi nimi skládá do formy gigantické tahací harmoniky, kterou s citem natahuje a smršťuje; pomalu, freneticky, bizarně. Pomocí klapek a tlačítek pak vše dál mísí, přičemž využívá kontrastu i podobnosti. Nějaká ta mezírka mezi záhyby měchu vždy zůstane, navenek tudíž rozdíly mezi jednotlivými objekty jeho hudebního zájmu ještě přetrvávají. Během prvních setkání s novinkovým albem se lze proto kochat především efektní nadžánrovou mozaikou. Výsledný dojem však už obnáší i něco trvalejšího, zážitek z funkčního prolnutí naprosto odlišných hudebních světů. Nakonec může dojít až k euforii z harmonické muzikální jednoty, navíc režírované metalistou. Vzniká tudíž při hře na umění vysoké umění opravdové? Možná. Krása určitě. Poslední fázi, týkající se výhradně intimního prožitku, pouze optimisticky předpovídám, spoléhaje na silnou estetickou stránku recenzovaného díla a snahu posluchače porozumět. Po řadě poslechů se mi totiž zatím odhaluje jen ona formálně dokonalá mozaika, s níž ruku v ruce přichází rozkoš z čelní srážky baroka, popř. francouzského akordeonu s MAYHEM. Pozor, problém v uchopení směřujícímu ke komplexnějšímu obrazu netkví v nepřístupnosti. Překážkou se jeví být zejména – a poněkud paradoxně – právě zmiňovaná roztříštěnost. Jakkoli generuje příval líbivých „nápadů“ poutajících pozornost, souběžně lehce sterilizuje a vytváří hráz bránící hlubšímu průniku, tj. k seznání a pochopení leitmotivu „o nedělitelnosti hudby“, prokazovanému metalem a jdoucímu snad o něco dál než k nabubřelému crossoveru. Doufám, že fanoušci IGORRR během kolosální hudební žranice necílí jen na zábavu, ale i na něj.

Doomově laděná „Downgrade Desert“ představuje dokonalý aperitiv. Obraz chladnoucí pouště tíží velikostí prostoru s hlasy volajících, po chvíli smetenými black metalovou vichřicí. Špičková instrumentace staví na vražedné rytmice. Hutný, mírně syntetický zvuk djentových bicích Sylvaina Bouviera nevadí, kupodivu mu nechybí dynamika. Na baskytaru exceluje přesný Erlend Caspersen. Jeho dialog s komorními smyčci v závěru „Nervous Waltz“ hovoří za vše. A zábava se valí, pocitová složka je navzdory časté vokální exhibici slabší, čas od času vyplyne ze zdařilého motivu. Brnkání, klavír a nějaké ty skřipky v té vší pompě vítězí. Pravá emoční smršť přijde až v „Parpaing“, kde své hlasivky začne týrat hostující George “Corpsegrinder” Fisher. Mistr se pozná a intelekt v tom nehraje zas takovou roli. Famózního výkonu využívá Serre k zajímavým electro orgiím ve střední části skladby, jinak se jede v tradičním, trochu „nasekaném“ death/blacku.

Instrumentálka „Musette Maximum“ znovu dokazuje, že IGORRR jsou zdaleka nejsilnější, když nemusí řešit vokální složku. Jedna z nejnápaditějších fúzí za poslední dobu. Obstaral ji kavárenský styl s akordeonem à la française a metal nejvyšší jakosti. Erlend opět čaruje. Klidně bych snesl celé album. Blíží se vrchol příznačně pojmenovaný „Himalaya Massive Ritual“. Má mnoho zákoutí, nejvíc si cením decentního djentu v doprovodu. V jeho klikatém pochodovém tempu se vystoupá až do nadoblačných výšin. Kvalitativní křivka dál příliš neklesá. Ubývá toliko efektních překvapení. Logicky. Za zmínku stojí např. pocta Vivaldimu a jeho Čtveru ročních dob v „Paranoid Bulldozer Italiano“, korunovaná brutálním slammingem. Krása! Zde, po čtyřiceti čtyřech minutách mělo album skončit. Další dvě skladby a některé předimenzované vokály ho již ředí. Ano, taktéž IGORRR by se hodil dobrý producent. Naštěstí na samotném konci vstupuje do hry podruhé akordeon; v nářezu „Kung-Fu Chèvre“ pro změnu na balkánskou notu. Věřte tomu, že máte-li vůči něčemu averzi, IGORRR ji důsledně prověří a současně vám nabídne jiný úhel pohledu, navíc skrze fascinující kaleidoskop. Ostatní už záleží jen na vás.

11.05.2020	Diskuse (8)	Pekárek hackl@volny.cz