IHSAHN - Ihsahn

80%

Tahle recenze při psaní fakt bolela, ne snad proto, že by se mi hudba obsažená na bezejmenné desce norského krále metalového extrému nelíbila, ale prostě proto, že hudebníci zanechávající po sobě ve veřejném prostoru stopu striktně tvůrčí a žádnou jinou, se mě prostě píší špatně. Když navíc ona hudební stránka díla není v globálu zrovna snadnou na vstřebání, podpořena filosofickou textovou nadstavbou, to se pak celá tahle záležitost zdá být ještě neschůdnější. Ihsahnova osmá řadová deska zachází totiž ve svém hledačství ještě o nějaký ten kousek dál, než tomu bylo v případě několika předchozích prací, podpořena texty oscilujícími na hranici existencionalismu, filosofie a mýtů, zkrátka něčeho, co zaručeně obyčejného červa bažícího po troše toho bytelného metálku ve všech směrech přerůstá. 

Norský komponista byl vždy považován za hybnou sílu evoluce v rámci severské extrémní hudby a progresivistu až do morku kostí, jakkoliv se jeho kariéra vykazuje logičností, setrvalou kvalitou a postupným vývojem. Novinka vychází taktéž u Candlelight Records, pod které tento srdcař a hudební hračička dlouhodobě spadá. Ať už si o jeho stále dostatečně odvážné produkci budete myslet cokoliv, u Ihsahna je třeba smeknout, protože se v rámci jeho alb opravdu nic neděje na sílu, takže posluchač má vždy jistotu, že je jeho aktuální dílo taktéž přímým odrazem jeho muzikálního nitra. A že to nitro překypuje tou správnou představivostí, na tom vemte jed.

Letos se mu navíc podařilo propojit tvrdé a nekompromisní metalové party s neprvoplánovou melodikou, strukturální proměnlivostí a štědrými orchestrálními vrstvami. Výsledek tak působí jako vír scénické a bohatě koncipované produkce, procházející na mnoha úrovních stále se vyvíjejícím a kamsi směřujícím hudebním prostředím, do kterého je zasazen dramatický děj. Ne nadarmo je Ihsahn svým talentem přirovnáván k personám typu Chucka Schuldinera. O čemž nesvědčí jen promakaná instrumentální složka strukturovaných skladeb, ale i míra expresivity v jeho hlasovém podání. I jeho tvorba u EMPEROR značila neustálý vývoj k složitosti a metám, kde prvořadá nebyla energie a tvrdost, ale propracovanost a hloubka prožitku. Co na tom, že zrovna já považuji „Prometheus“ za desku, kterou si od EMPEROR pouštím nejménně rád?

Album „Ihsahn“ bych klidně mohl nazvat symfonickým, byť by to nebylo zcela přesné, protože v něm jednoznačně převládají tvrdší kytarové vrstvy, byť prohnané bouří proměn temp, různými zvraty, vyhrávkami a složitými rytmy. Taktéž zaznamenáme přehršel emotivního pnutí, jdoucího skrz drásavé hlasové podání, jež na albu převažuje nad čistými vokály. I ty však kolikrát vyplavou do tklivého refrénu, tak jako je tomu třeba v rozmáchlé skladbě „Blood Trails Of Love“. Nicméně je třeba říct, že přítomnost orchestru není zde zrovna zanedbatelná a já sám bych album symfonickým klidně nazval. 

Ihsahn v aktuálním prog-metalovém paklíku dokázal propojit všudypřítomný odér uhelnatého metalu a jeho typickou natlakovanost se skoro až djentově vedenými riffy a příznačnými polyrytmy, upomínajícími spíše na jazzový proud a rockovou progresi. Stejně tak však dal prostor i popově laděné vzletnosti a čistým zpěvům, zde vkusně kombinovaným s častějšími screamy. Z mého pohledu tak dokázal propojit metalovou muziku svých kořenů se silným proudem vlastní evoluce, ke které jej možná vybízí silné vábení britských kingů dávnověkého i o dost současnějšího experimentálního rocku KING CRIMSON.

Bezejmenná deska „Ihsahn“ tak představuje poměrně detailně propracovanou epopej, nad kterou budou fajnšmekři a zastánci složitější metalové hudby jásat a ti ostatní, i přes to že smysl toho všeho nenacítí a nedocení, rozhodně zůstanou alespoň uznale mlčenliví. Já osobně obdobně komplexní a progresivní muzicírování k životu až tak neodbytně nepotřebuji, na druhou stranu dokážu uznat onu perfekci a propracovanost, kdy do sebe všechny miniaturní dílky zapadnou a posluchač postupně začíná slyšet víc a víc zajímavého. Musí však nejprve překonat určitou bariéru stanovenou onou hranicí, co dotyčný považuje za standardně dobré a tradiční v rámci metalové hudby, kterou poslouchá nejčastěji. U mne je ta potřeba ideální hudby o dost prostší, než představuje tohle dílo.

Ihsahnova novinka je rozhodně promakanější než valná většina kovového žánru a tudíž asi nebude přijata všemi s jednoznačným nadšením. Každopádně jde o hudbu na mnoho a mnoho večerů, kdy se vyplatí být trpělivý a nechat se od hlavního strůjce toho všeho překvapovat. Skvělá deska, která zaručeně není pro konzumentsky naladěné rockery, ale naopak může platit za esenci všeho, co hledají progový fajnšmekři a luštitelé muzikálních rébusů.

06.03.2024	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz