IHSAHN - Pharos

80%

Jak už jsem v recenzi na „Telemark“ zmínil, následné a v září 2020 vydané EP „Pharos“ reprezentuje jakýsi protipól v rámci Ihsahnovi tvorby, neboť na něm neuslyšíte nic, co by souviselo s hudebníkovou metalovou minulostí. Jde však od začátku do konce o doklad velké skladatelské vyspělosti, protože všechny skladby fungují sami o sobě, bez potřeby žánrového zařazení a bez příslušnosti k nějakému většímu hudebnímu celku. O co tedy jde? Jedná se o důstojně pojatý soft-rock či pop/rock s přesahy do oblasti progresivně laděné hudby, jejíž devízou je jak křehká a nevtíravá melodika, tak atmosféra s únosnou mírou melancholie. Uznávaný Nor nikdy netrpěl předsudky, takže možná nepřekvapí, že se neohroženě vydal právě tímto, mnohem vyklidněnějším směrem. Za nejsilnější inspirační zdroje pro Ihsahna v rámci těchto písní považuji jednak dalšího eléva prog-scény dneška, Angličana Stevena Wilsona, norské krajany z LEPROUS, případně i Švédy OPETH, pouze však v jejich jemnějších art-rockových rejstřících. Určitou roli musela sehrát přízeň k legendám inteligentního popu osmdesátých let, norské trojici A-HA, předělávku jejich „Manhattan Skyline“ si zde Ihsahn v závěru vystřihl s hlasovým zastoupením Einara Solberga, šéfa právě již výše zmíněných LEPROUS.

Stejně jako u „Telemark“ se na pětiskladbovém kompletu posluchač dočká tří autorských písní a dvou předělávek. Zvukově je materiál znamenitě ošetřený a vypovídá o pečlivé přípravě a Ihsahnově chuti dávkovat svou hudbu po menších částech, ovšem v precizním zvukovém balení. Úvodní „Losing Altitude“ jakoby byla inspirována odkazem výše zmíněného Stevena Wilsona. Krásně procítěný song pluje na křehce vystavěné melancholii a má, i díky pozvolné melodice, kterou se zde prolínají kytarové party s klavírními, neopakovatelné kouzlo. Tahle dokonalost opravdu umí posluchače naladit na další vlny vytříbených hudebních pochutin. O něco expresivněji vyznívá druhá „Spectre At The Feast“, chlubící se výstavním refrénem, jiskrnějšími smyčcovými aranžemi a celkově nostalgičtější náladou vedenou až na území, kde se umělecky ambicióznější produkce setkává s dospěláckým soft-rockem a muzikálovou ohnivostí. Důležitým prvkem nahrávky je jas a světlo, coby všudypřítomná naděje a zdroj pozitivní energie. Opravdu zde temnotu nečekejte.

Titulní song „Pharos“ má, nejen kvůli pasáži s dramatickým chórem, scéničtější ráz, neboť prochází několika rozvíjejícími se fázemi a působí dojmem fantaskního příběhu prožitého na dobrodružné plavbě. Podařilo se zde vystihnout snovou atmosféru sluncem zalitých dálav a podpořit verzi, že se Ihsahn nyní nejsilněji inspiruje u těch nejpodnětnějších progerů poslední doby. Velmi příjemně překvapuje jeho školený a kultivovaný vokální projev, který je prostý sebemenšího náznaku agresivity a čehokoliv metalového. Odvážný krok (dle mého) Ihsahnovi na tomto EP vyšel a ve své soft-rockové poloze působí velmi zdomácněle a zkušeně.

V posmutněle plynoucí náladě díla pokračuje i předělávka „Roads“ od anglických trip-hopových legend devadesátých let PORTISHEAD. Řeklo by se další předělávka, ale ve výsledném pojetí jde o velmi omračující skladbu, jenž je poznamenána rozostřeným zvukem kytary a Ihsahnovým procítěným vokálním partem. Zkrátka naprostá lahůdka připomínající dávná devadesátá léta. Závěrečná, kýčovitými osmdesátkovými klávesami obstoupená „Manhattan Skyline“ už má sice parametry optimističtějšího popového hitu (A-HA) s větší mírou chytlavosti, ale i tak jde o skvostnou záležitost, ke které Solbergův hlas pasuje jako málokterý jiný. Stejně jako tomu bylo u EP „Telemark“, je i „Pharos“ dokladem neustupující kvality v rámci tvorby tohoto norského mága. A i když se jedná o nečekaně jemnou a poklidnou sbírku, přijde mě, že právě díky tomuto rozvážnému kroku a jejímu perfekcionalistickému studiovému uchopení, si mohl ve výsledku tento talentovaný hudebník prověřit schopnost prezentace jiných výrazových rejstříků a díky tomu si otevřít širší prostor k další skladatelské činnosti.

20.01.2021	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz