IMMOLATION - Atonement

70%

Zvláštní že zrovna novinka „Atonement“ od neohebných Newyorčanů, těch ortodoxisty vzývaných klasiků death metalu, působí vlastně ve srovnání s předchůdci jako tak trochu zateplenější dílo. Což můžete chápat jen a pouze jako klad, neboť do skladeb probleskují vstřícnější harmonie a jejich struktura se jeví jaksi pestřeji než tomu bylo u mrazivě chladných až nelidských alb jako „Majesty And Decay“ nebo „Kingdom Of Conspiracy“. Že z toho nejste moudří? Nevadí. Až sem budete chodit déle, pochopíte. 

Starší alba byla samozřejmě rovněž technicky zmláknutá a v oblasti brutální hudby i po zvukové stránce bravurně vycizelovaná, ale mírně mne na nich vadila absence právě něčeho osobnějšího, co by dávalo tušit, že máme co do činění s kapelou, jenž napomáhala utvářet kdysi dávno celý smrtonosný žánr, ne jen tedy s jedněmi z řady zaťatě stojících přísňáků. U death metalu je čas od času prostě jistý přesah vítán, v případě nového alba IMMOLATION jej slyším ve výzdobě skladeb špičkovými kytarovými party, které jen songy nepohání vpřed, ale zkrášlují je. Nejde o nic, díky čemu by se nad touhle deskou měl kdejaký fanoušek death metalu ušklíbat, obohacující prvky jsou opravdu velmi decentní. Když se kapela ani tak nehne ze své škatulky, jako spíš že svůj styl mírně obohatí, to je přesně ten stav, jaký mám v oblibě. S rostoucím muzikantským umem totiž jakoby u některých hudebníků klesala potřeba vytvářet opravdu neotřelé věci a dost je toho u nich obětováno technické stránce na úkor skutečných emocí.

Dost možná mám letos z IMMOLATION pocit jistého pookřání, a to díky většímu počtu kytarových vyhrávek, kakofonických spletenců a sól, takže máme co do činění s celkově vrstevnatější formou skladeb, a ta se odehrává i díky častému příklonu k valivým tempům či celkovému střídání temp mezi pomalejšími pasážemi a nespoutanými nářezy. Tahle kapela působí na scéně již třicet let a je poznat, že své zažité zvyklosti mění pouze pozvolna. Ross Dolan a Robert Vigna jsou natolik sehraným tandemem, že v jejich případě není nutné pochybovat o kvalitně odvedené deathové rubanici. 

Album je ve své textové složce reakcí na současnou politickou situaci ve světě a události, které přerostly ve válečné hrůzy na mnohých místech naší planety, především na Blízkém východě. Zvuku alba je také vlastní punc osudovosti, což ve výsledku z alba dělá právě intenzivnější a dost možná i lidštější dílo, než tomu bylo v dobách, kdy se nutně hledal nepřítel v oblastech křesťanské víry, a nebo byla námětem některých děl sci-fi literatura.

Když jsem si v posledních dnech letmo zopakoval některé okamžiky diskografie IMMOLATION, zjistil jsem, že se mě vlastně mnohem více líbí debut „Dawn Of Possession“ než jejich pozdní, snad i všeobecně oceňovanější díla. Dost možná je to díky přirozenosti, nadšení a spontánnosti onoho ranného alba, na které fanoušci ve své době čekali mnoho let, neboť kapela byla založena už v polovině osmdesátek, a když jí pak nakonec debut přeci jen vyšel, tak v roce 1991 velkolepě zahájil celou dlouhou pouť IMMOLATION, ze kterých se později stala jedna z nejrespektovanějších amerických kapel svého stylového ranku a i z tohoto pohledu rovněž oceňuji návrat k malovanému obalu ve stylu fantasy a především k starému logu.

Mírně mě zde (znovu) vadí jednolitost podobné hudby, Dolanova vokální zakuklenost do jednoho typu growlu bude asi nedeathmetalistům k smíchu. Ten posluchače provází celým dílem a otevřenější odběratel (nezakotvený u tohoto stylu hudby) podobnou desku opouští prakticky o nic moc neobohacen. Holt death metal je pečlivě uzamčená ohrada, kam není dovoleno jen tak vstoupit nějakým usmívajícím se vtipálkům a tvářit se, že tam jsou doma. Dolan prostě není ten typ frontmana, který by nabízel i onu osobitou nadstavbu a o nějakých emočních poryvech si u něho můžeme nechat jen zdát. Naopak zde fascinují Vignovi kytarové kejkle, bytelný riffing vyniknuvší zejména ve volnějších houpavých pasážích a celková ujasněnost vlastního deathmetalového pohledu na svět, to všechno jsou vlastnosti, díky kterým se IMMOLATION už dávno zapsali do historie tvrdé hudby. „Pokání“ určitě není tak tvrdým albem jako několik předchozích děl a prakticky dává mnoho prostoru k odlehčení, což samo sebou kapela využívá barvitější kytarovou prací, jež činí dílo aspoň trochu snesitelné. Jinak deska je znovu bravurně odbubnována, takže Steve Shalaty určitě nezklamal. Stejně jako opětovně nezklamali IMMOLATION, neboť dokázali nahrát povedenou deathmetalovou desku, která je kvalitativně srovnatelná s většinou jejich děl minulosti. Na kapele se navíc už dávno projevila muzikantská zkušenost, což je znát díky sebevědomější skladatelské práci, kdy se kluci mnohem méně tlačí do zběsilých ultra rychlých pasáží.

06.03.2017	Diskuse (43)	Stray janpibal@crazydiamond.cz