IMPERIAL STATE ELECTRIC - Anywhere Loud!

90%

Stala se mě nedávno taková věc, která vlastně nemá v mém dosavadním posluchačském životě obdoby. Od chvíle kdy aktivně působím na tomhle webu, jsem, pro samou vytíženost a potřebu udržet si nějaké tempo zveřejňování novinkových recenzí, docela zapomněl na to, co asi tak dělá jeden z mých hodně oblíbených muzikantů. Vůbec jsem netušil, že Nicke Andersson (alias Nicke Royale) po rozpadu jeho THE HELLACOPTERS (2009) vypouští další alba a to pod pro mne dosud neznámým jménem své další kapely.  

Jasně, většina retro-rockerů (ale kuriózně i deathmetalistů) zná Nickeho Anderssona, švédského všeuměla a jednoho z vůdčích představitelů tamní scény, který nejprve vešel ve známost zkraje devadesátých let coby bicman ENTOMBED, se kterými vydržel až do roku 1997 a nahrál s nimi první čtyři a zjevně jejich nejoslavovanější řadovky. Nickeho cesta se posléze ubírala trochu jiným směrem a prakticky navždy opustil chrastivé deathmetalové vody. Jak pochopitelné s přihlédnutím k jeho skladatelskému talentu, rock´n´rollovému srdci a bezmeznému fandovství věnovanému klasikům typu KISS, AC/DC, THIN LIZZY, BLACK SABBATH, RAMONES, THE STOOGES, MC5 nebo MOTÖRHEAD. Své THE HELLACOPTERS (mimochodem ve Skandinávii i v Německu se kapela velmi záhy vyšvihla mezi oblíbence a prakticky dekádu zde působila jako dost populární artikl zaplňující velké kluby a sály pro víc než tisíc lidí) postavil už v roce 1995 a jal se velký svět dobývat především garážovým rockem. Ale ne ledajakým. Dodnes považuji jejich řadovky „Payin´the Dues“ (1997), „Grande Rock“ (1999), ale především „High Visibility“ (2000) a „By The Grace Of God“ (2002) za velmi povedený a osvěžující vzorek severské rock´n ´rollové hudby, ten nejlepší možný produkt tamější kytarové vlny z přelomu milénia. 

Na rozdíl od ENTOMBED zde Nicke zastal pozici frontmana, hlavního skladatele a obstojného zpívajícího kytaristy. Když se THE HELLACOPTERS v roce 2009 rozpadli, byla to samozřejmě neradostná zpráva, i když už jsem se tehdy nacházel ve věku, kdy člověk nepláče kvůli takovým malichernostem, jako je ukončení činnosti oblíbených bandů. Zkrátka jsem to vzal tak, jak život šel, a ani mě nenapadlo, že Nicke už v roce 2010 rozjel v návaznosti na konec Helikoptér další band, se kterým se nikam moc netlačil a v tichosti doma ve Švédsku účinkoval až do dnes (tedy mimo jeho, v posledních letech značně přifukovaného Century Media působení v kapele LUCIFER jeho německé manželky Johanny Sadonis). Ten opomenutý band má název IMPERIAL STATE ELECTRIC a Nicke je zde dekádu obklopen zcela jinou sestavou než u THE HELLACOPTERS, byť stylové zaměření je vlastně docela podobné, tedy jen pokud ze vzorů vyhodíme MC5, THE STOOGES i MOTÖRHEAD a dosadíme místo nich THE BEATLES a plno dalších optimistických bandů z šedesátých let. Novější z projektů je dřevnějšího ražení a bez náznaků punk-rocku upřednostňuje ve svém zvuku spíše šedesátkové halekačky a vícehlasy.

Tihle IMPERIAL STATE ELECTRIC tedy fungují již deset let, mají na svém kontě již pět řadových desek a jedno živé dvojalbum, vše vydané v letech 2010-2019 u Psychout Records. A musím potvrdit, že se prezentují doslova strhujícím sedmdesátkovým rock´n´rollem, pro někoho třeba přežitým, ale pro fajnšmekry zkrátka poutavým. Poctivá rocková cesta s inspiracemi u řady klasiků jim tudíž velice sluší. Stejně jako kdysi THE HELLACOPTERS, i IMPERIAL STATE ELECTRIC nahrávají neuvěřitelně nabušené vlastní songy a celkově působí velmi vitálně. A co že je na tom všem tak zajímavého? Do pondělí 3.června 2019 jsem o jejich existenci snad ani jednou neslyšel. Tečka. 

Stalo se mi totiž ten den, že jsem, nic netušíc, zašel do svého oblíbeného CD/LP bazaru a majitel, sotva jsem překročil práh, na mne od pultíku zavolal, že tu má něco pro mne – zcela nový 2LP vinyl nějaké švédské rock´n ´rollové formace, kde hraje někdo od THE HELLACOPTERS. Prohlížím si ten nádhernej fungl novej vinyl živáku „Anywhere Loud!“ z roku 2018, název kapely mi nic neříká, na obale však ihned poznávám Anderssona a říkám si: „Není to zvláštní, on má jako Nicke po rozpadu THE HELLACOPTERS nějakou další kapelu? Tak o tom jsem tedy netušil.“ Umístíme tedy desku na místní gramec a rázem to tam znovu všechno je, naprosto srovnatelná kvalita s THE HELLACOPTERS, sice trochu větší zacílení na šedesátkovou odlehčenost, nosné vícehlasy, písničkové melodie, a naopak méně punku a důrazu, ale je to prostě všechno tam - suprovej garážovej rokenrůlek, kde si skrze skladby jako „Stay The Night“ dokážu užít tu pro mne nejlákavější odnož rockové hudby, jaká kdy existovala. 

Ještě stále jsem v šoku z toho, že jsem deset let nesledoval hudbu svého oblíbence a ptám se sám sebe, jak se tohle vůbec může v dnešní internetové době stát? Je pravda, že tenhle band zjevně nevyjížděl příliš často ke koncertům poblíž našich hranic, nikde se o něm u nás nepsalo a fungoval celou dobu stranou velké mediální publicity (ba se jí přímo vyhýbal), ale přeci jen bych o něčem podobném asi vědět mohl. Holt nebrouzdám po stránkách svých oblíbenců. Pořád se však nějak nemůžu srovnat s faktem, že Nicke deset let nahrává někde ve svém obýváku nový matro a já se tvářím spokojeně a o ničem nevím. Možná že si tu obskurnost téhle partičky navíc ještě ke všemu namlouvám, vždyť na 2LP zaznamenaný strhující koncert je pořízen...a to se podržte...v japonském hlavním městě, Tokiu. 

Závěrem tedy: Člověk by se v dnešní až zbytečně rozvětvené hudební scéně měl vážně zaměřit jen na to nejužší a pro sebe jen to nejzajímavější, jinak se mu totiž stane, že překvapeně zjistí, že roky ztrácel čas tu a tam jen s docela dobrými alby, či alby více prosazovanými, a přitom mu pod rukama projela takováhle nálož dělaná přesně pro něho.

Pozn: Videa v recenzi jsou pouze ilustrační a nereprezentují onen bouřlivý classic rockový živák. Vinyl je doma a jen velmi těžko budu do konce roku poslouchat víc něco jiného než právě tohle.

18.06.2019	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz