IN MOURNING - Garden Of Storms

90%

Pod termín progresivní death metal se v dnešní době řadí mnoho kapel, které mají svůj základ ve smrtícím kovu, k němuž ovšem přidávají vše, co je v dalších žánrech inspiruje. Stejně jako u jiných progresivních a technických stylů lze i zde pozorovat obrovskou variabilitu. V daném ranku však vždy založenou na některém ze dvou pilířů; nelze přitom vyloučit ani jejich kombinaci. Prvním z nich je tvorba skutečných praotců progresivního death metalu – DEATH, CYNIC, GORGUTS nebo ATHEIST. Dotyčným byl jejich mateřský styl (který DEATH navíc s konečnou platností definovali) záhy příliš těsný, proto ho začali obohacovat o avantgardní postupy. V této souvislosti nemůžu nezmínit i brněnské VUVR a jejich nadčasové album „Pilgrimage“, které si se zmíněnými legendami v ničem nezadá. Druhý progresivní pilíř vystavěli mocní OPETH, jejichž pojetí death metalu si sice stále zachovávalo technický ráz, ale důraz byl kladem především na budování atmosféry pomocí jemné hry nálad a emocí.

Právě mezi stylové následovníky OPETH patří i jejich mladší krajané IN MOURNING. Přestože se na scéně nepohybují tak dlouho jako parta Mikaela Åkerfeldta, nejedná se o žádné nováčky. První demo spatřilo světlo světa už v roce 2000. K regulérní nahrávce se propracovali až o osm let později; čekání nicméně stálo za to. Album s názvem „Shrouded Divine“ byl debut jako hrom, pozitivně přijatý jak kritikou, tak posluchači. Následovaly další čtyři řadovky, na kterých kapela opakovaně potvrzovala své nesporné kvality, ačkoliv předposlední „Afterglow“ z roku 2016 už přeci jen postrádala potřebnou dynamiku a poněkud ztrácela dech.

Aktuální zásek „Garden of Storms“ vyšel tři roky po svém předchůdci. Nahrávání předcházela kompletní výměna rytmické sekce. Pětistrunné basové kytary se chopil Sebastian Svalland z experimentálních LETTERS FROM THE COLONY a za bicí soupravu byl na poslední chvíli povolán celkem neznámý Joakim Strandberg-Nilsson (NONEXIST, FAITFUL DARKNESS). Uvedené personální změny vyznění celého alba dost ovlivnily. Bicí jsou energičtější a živější, basa je konečně rovnocenným partnerem kytarám, a to i co se týče nazvučení. Snad poprvé zní na albu IN MOURNING basa tak výrazně a čitelně, její tvořivé linky si lze užívat v každé skladbě.

„Garden of Storms“ má být završením mytologicko – psychologické trilogie započaté na „The Weight of Oceans“ a „Afterglow“ a takto na mě i působí. Vygradované a vypilované finále začíná skladbou „Black Storm“, jejíž hudební stránku provází dokonalá symbióza s lyrikou. Bouři na začátku skoro cítíte ve vzduchu, pomalu a nervózně se nadechuje, aby se chvíli na to spustila s drtivou silou. Narůstá a ničí. Přestává jen, aby znovu nasála energii, shlédla na své dílo zkázy a znovu uvedla vše do víru destrukce. Následující „Yields of Sand“ už není tak intenzivní. Začíná procítěným čistým zpěvem kytaristy a hybatele kapely Tobiase Netzella. Poté se vše zdramatizuje, prim hrají těžké riffy, střídající se s vokály (zde vypomáhá svým emotivním křikem kytarista Björn Pettersson) a následované posmutnělými melodiemi. Heavy rozjezd uvozuje třetí skladbu s mystickým názvem „Hierophant“, ve které nejlépe vyniká zmíněná nová rytmika. Tobias opět bezpečně dokazuje, že je jedním z nejlepších vokalistů extrémního metalu, bravurně zvládá jak hluboký growl, tak náročnější čistý zpěv, který obstojí i ve výškách. Atmosféru dokreslují nápaditá sóla. Díky svému orientálnímu nádechu evokují hlasy blízkovýchodních proroků i heretiků. V následující „Magenta Ritual“ se objevují až post rockové postupy a nálady. Jedná se nejpocitovější kus, soundtrack k nebeskému rituálu hvězd, podmanivě krásnému, nevěstícímu ovšem nic dobrého. „Huntress Moon“ toto znepokojení naplňuje. Přímočará skladba, jediná bez čistého zpěvu, zato s palbou bicích, během které si dvojšlapka nedopřeje oddechu. Krásná, ale mstivá Artemis, lovkyně a bohyně Měsíce, ukazuje svou vášeň a zlobu. Nezapomínejme však, že se stále jedná o progresivní atmosférický metal, takže i zde zazní procítěné melodie a kytarová sóla. V předposlední „Tribunal of Suns“ se nejprve spustí strojové riffy, které připomenou další smrtící progresivisty GOJIRA. Střídá je výborná rytmická pasáž, na jejímž pozadí se objevují kytarou vykouzlené obrazy. V této skladbě, opět plné změn a nálad, vše směřuje k dramatickému konci. Blíží se zánik, příběh pomalu graduje. Závěrečná „The Lost Outpost“ tak představuje skoro desetiminutový monumentální opus plný zmaru, žalu, ale i smíření.

IN MOURNING to s hosty na svých albech nikdy nepřeháněli, „Garden of Storms“ ostatně není výjimkou. Na samotný závěr si přesto schovali jeden trumf v podobě švédské lektorky zpěvu a rétoriky Agnety Stolpe. Její příspěvek tkví ve zpěvu zvaném „kulning“, který je možné zaslechnout například i na albech éterické Amalie Bruun (MYRKUR). Jedná se o starobylý způsob zpěvu sloužící ke svolávání dobytka na opuštěných skandinávských statcích a pastvinách. V „The Lost Outpost“ se „kulning“ ozývá na úplném konci. Nesený táhlou melodií kytar a doomovou rytmikou, nahání husí kůži a volá zničený svět k sobě, domů ... na nový začátek?

Bude to znít jako klišé, ale „Garden of Storms“ opravdu není deska na jeden poslech, jedná se o komplexní dílo, které je zapotřebí intenzivně poslouchat a pomalu vstřebat. Odměna se dostaví v podobě originálního hudebního zážitku, a hlavně niterného prožitku bohaté palety nálad. Jak už jsem několikrát zmínil, hudba IN MOURNING je totiž hlavně o emocích. Nemít všechny styly s předponou „emo“ (právem?) tak špatnou pověst, nebál bych se je označit za mistry emo death metalu!:-).

19.09.2020	Diskuse (6)	Hivris