Chystalo se to dlouho. Změna prodejní strategie major labels byla dobře pokryta spoluprací s médii.Nekritické novinářské zbožnění grunge by snad zpočátku mohlo mít jisté smysluplné vysvětlení v tom, jaké novátorské promo aktivity organizovali Bruce Pavitt a Jonathan Poneman, majitelé labelu Subpop, u kterého většina grunge původně vycházela. Rafinovanost a nákladnost jejich postupu tak úplně neodpovídá chudé nezávislé firmě, ale z hlediska marketingové účelnosti a účinnosti je geniální. Těmito slovy komentuje důmyslný přístup původních majitelů kmenový producent Subpopu Jack Endino: „Oni byli opravdu mistři v manipulování s médii, chytli se každé příležitosti a sami utratili spousty peněz jen za promotion. V určitém smyslu celou tu vlnu vytvořili.“ Jejich postup lze dobře sledovat a popsat na tom, jak prosadili grunge do evropského hudebního tisku. V roce 1989 Subpop zaplatil britským novinářům z časopisů Melody Maker, New Musical Expres a Sounds studijní cestu do Seatlu, aby se novináři na vlastní oči (a uši) přesvědčili, co to grunge vlastně je. Majitelům se pak na setkáních zúčastněných novinářů se skupinami podařilo vnuknout hostům pocit naprosté vyjímečnost a jedinečnosti spočívající v tom, že jsou svědky vzniku něčeho absolutně nového a neopakovatelného. Praktický výsledek tohoto psychologického marketingového triku byl naprosto nevídaný. Evropští hosté pochybnou roli přijali a s pocitem, že i na nich záleží, zda se společné dílo podaří, začali mýtus o nevídaných pocitových a instrumentálních kvalitách grungeové scény šířit v Evropě. Možná, že někdo řekne, že je to starý trik, každopádně Pavittovi a Ponemanovi vyšel. Čtenářská obec časopisů Melody Maker, Rolling Stone a Sound dalece přesahuje hranice Británie a navíc kritikové a recenzenti z těchto časopisů byli přesvědčeni o tom, že je jejich svatým úkolem prosadit grunge v Evropě. V Londýně vznikla zahraniční pobočka Subpopu a Geffen Records, Warner Bross a MTV na tom všem (jako ostatně vždy) rozhodně neprodělali.

Docela dobrý článek. Co mi vadí, jak se někde na pozadí vine linie jakehosi spiknutí. Proč by měli lidi od tisku mít nutkání a zájem odeslat kapely do věčných lovišť? Azerad není Hitler, navic jsem o něm nikdy neslyšel. Že by otec přáním myslenky? Co když to bylo daleko jednodušší. Přirozený vývoj. Labely od nepaměti dojily mladé nadějné kapely. V šedesátých letech vydávaly skupiny i dvě elpicka do roka. Kapitalistovi je jedno odkud mu tečou dolary, zda od Poison nebo Nirvany. Tisk to samy, to jsou kurvy prodejný. Vzpomeňte, jak se prosadili Guns. MTV nasadilo klip Welcome to.....ve 2 hodiny ráno a lidi si o něj psali a vytahli ho do několikadenní rotace. To samý se stalo se Smells like.....