Je to dobrý album, ale Somewhere to Elsewhere je přece jen plnější ..., na druhou stranu připomnělo mi to In the spirit of things:-)

90% Novinka se vážně povedla. Přiznávám, že ještě nedávno jsem neměl tušení, že kapela pořád ještě existuje.

To Valič: Eloy měli doma znatelný ohlas(+ fanoušky v Anglii) čitelný v prodejních číslech už v "prvním vrhu" Power and... 30 000, Dawn 150 000, Ocean 200 000, Silent nad 200 000...

Říká v podstatě totéž, jen s více podrobnostmi o tom kdy kde kdo co řekl, jak k nim vydavatelé přistupovali a o tom, jak se snažili to změnit...

Na Crazy Diamond nechodí běžní posluchači :-) Jako samozřejmě, že je to dnes už jedno, ale tímhle způsobem uvažování bychom tu mohli rovnou zrušit diskuzi.

A není to v dnešní době už úplně jedno? Podobnou hudbu už kromě pamětníků poslouchají pouze lidé, kteří se na ty staré progresivní kapely vyloženě zaměřují. Většina běžných posluchačů nikdy neslyšela ani o těch Camel, natož pak o nějakých Eloy. Co se týče fanoušků žánru, tak si nemyslím, že by Eloy byli nějak nedoceňovaní. Nedávno jsem sem dával odkaz na Prog Archives, kde některé jejich desky patří v rámci space rocku k těm nejlépe hodnoceným a ani ty počty uživatelských hodnocení nejsou ve srovnání s jinými německými kapelami zrovna nízké. Kvalitních desek v Německu tenkrát vycházelo plno, ať už od těch relativně známých kapel (Can, Tangerine Dream, Amon Düül II, Kraftwerk, Guru Guru, Ash Ra Tempel, Popol Vuh) až po ty obskurní (Anyone´s Daughter, Triumvirat, Neuschwanstein, Gila, Agitation Free, Deuter, Yatha Sidhra).

Eloy neřadím do té hlavní experimentální vlny kapel z produkce Dietera Dierkse. Eloy vidím jako jedny z mnoha, kteří se vzhlédli v anglické tvorbě okolo PF nebo Camel. A tam bude možná zapokaný pes, protože takových kapel napodobujících PF se v Německu v tu dobu vyrojilo strašně moc. V chytré knize od Petra Ference se dokonce uvádí, že v roce 1971 se v hamburské kanceláři firmy Philips podepisovaly smlouvy skoro s každým. Eloy, Lucifer s friend, Kraftwerk, Eiliff, Cravinkel, jen pro případ, že by se z nich v budoucnu staly hvězdy. A Philips přece není malá firma...Bornemann to má nějaký popletený :-)

Může se ti nelíbit tón, jakým to říká, ale Bornemann určitě nelže, až teprve v půlce sedmdesátých let nastala doba, kdy se ty skupiny dostaly ke smlouvám velkých firmem, tzn. většina prorazila 74-76. Zřetelnou vyjímkou jsou Tangerine Dream, ale ty prosazoval a hrál v rádiu John Peel, takže jim silně (o rok) uspíšil kariéru. Eloy jsou z nich vlastně poslední, protože jak to měli ve zvyku, po dobře prodávaném albu (Power and the Passion) se rozpadli, a vydavatel později vyslal skauty za Bornemannem s nabídkou, tak dal skupinu dohromady až v roce 76 (že by z něho mluvla závist, že na tu vlnu naskočil až poslední?). Já ale nemluvím o významu, ten je nezpochybnitelný, navíc mám třeba Kraftwerk rád. Ta reference je přece o tom, jak k nim vydavatelé přistupovali a o tom, jak se museli hudebníci snažit to změnit, aby ten stereotyp dokázali změnit, tím spíš, že byli chápáni jako experimentální scéna.

Pokud se budeme držet jen Eloy, jsem ochoten tomu věřit. V te dobe bylo v Německu progovych kapel šest půlek. Ale tvrdit to o všech kapelach, jak si psal níže, je nesmysl.

To Spajk: oni nebyli druhořadí, jen časopisy a vydavatelské společnosti je brali za druhořadé a tak to měli v sedmdesátých letech a před tím hodně blbé, když chtěli něco vydat a o promo v zahraničí si mohli nechat zdát

Nebudeme precenovat svoje síly a očekávání, zatim stačí jediný scifista chodící na tyto hudební stránky - Louza. :-)

Druhořadé? To si tak úplně nemyslím. Německá experimentální vlna z kraje 70. let jako Amon Duul, Tangerine Dream, Faust, Can, Ash Ra Tempel či Kraftwerk byly uskupení mající obrovský vliv na směrování evropské kultury a hudby. Dodnes jde o to nejlepší, co v Německu vzniklo.

Nevěděl o ní ani člověk, který se tím tématem z pověření časopisu Ikarie publicisticky zabýval. Takže vidíš, že Bornemann o situaci domácích rockových kapel v šedesátých a sedmdesátých letech v Německu nelhal. A taky je to trochu jiný žánr i publikum, než si chodí číst sem, někdy je to legrace, kde všude se najdeš:-):...nabízíme jim pokračování článku o hudební science fiction, publikovaného v Ikarii 8/96. Nečetné pozitivní reakce a vlastní doplňky čtenářů už tehdy svědčily o tom, že scifistická obec přece jen není úplně nemuzikální. Nejpodstatnějším ze všech tehdejších čtenářských ohlasů byl bezpochyby dopis podepsaný blíže nespecifikovaným Kamilem, který mne upozornil na německou skupinu Eloy.Ta z hlediska scifistické ortodoxie bezpochyby vskutku zaslouží být jmenována jedním dechem s Magmou, Hawkwind a Gongem. Počínaje už názvem kapely, pocházejícím z H. G. Wellsova Stroje času, nese se celá hudební tvorba i grafická prezentace Eloy zcela nekompromisně v duchu SF.

No tak je to logický,dodnes je to okupovaná země a vlastně před metalem to bylo tak, jak jsem to popsal u Oceanu - německý skupiny byly i u nich samotných samými německými vydavateli chápány jako naprosto druhořadé, propagace nula, koncerty v zahraničí nula.... jak by ses k nim chtěl za totáče dostat? Bylo to tehdy vlastně stejný jako když já si dneska píšu s nějakýma muzikantama z Austrálie. Může to být to nejlepší, co jsem kdy v životě slyšel a nezná to nikdo. Na druhou stranu, když si na sedmdesátý léta vzpomenu, tak kvalita těch alb a moje vstřícnost k takové progresivně rockové hudbě byla taková, že jsem přilnul na celý život.

Tak třeba já o kapele s názvem ELOY neslyšel do minulého týdne. :-)

To Stray: No na rozdíl od The Wall o tom, že Eloy1979 je jedno z nejlepších v jejich diskografii, tehdy na naší straně opony a v podstatě i po většině Evropy nevěděl téměř nikdo nic.

Bluejamie: ten koment samosebou přísluší k tvé recce na In the Spirit of Things. K tomu rozdílnému pohledu na věci historické a v rámci doby podstatné narazíme u tvého příštího článku, kde zminujes rok 1979 a srovnání dvou údajně nej věci tzn. Tehdy aktuální alba Pink floyd a Eloy, já bych v tom roce rozebral spíš Joy Division a The Clash nebo dokonce The Cure.

To Stray: Já mám za skvělá úplně všechna, ale Audio Visions a Vinyl Confessions mi připadají jako kdyby byly při zachování téměř všeho ze sedmdesátek ještě trochu připumpovány adrenalinem... nevím úplně přesně proč to tak je, bůh v tom prsty nejspíš nemá.

spajk: Větší problém těch levných boxů je ve výběru desek. V případě Kansas to je dobré, ale v jiných nejsou chronologicky vybrané desky, ale často namíchané lepší i horší do počtu. Absence bookletů je škoda, ale zase vzhledem k ceně s tím počítám. V případě Kansas je u toho většího boxu lepší provedení obálek, ale bohužel grafiku ruší bílé orámování... a je tam booklet, ale v něm jenom pár fotek a ke každé desce přehled autorů a muzikantů. Teď už bych bral ten menší, ale v době vydání jsem ten 11 diskový kupoval možná i do tisícovky, takže to byla jasná volba.Jinak kompletní booklety obsahují první boxy v sérii Discovering... (Kaipa, James LaBrie, Beardfish a Redemption), jenom jsou spojené do jednoho silnějšího. A přitom jsou také levné, ale další už jsou také bez bookletů a zasunuté v obyčejném přebalu a ne v krabičce.

Pegas: Netvrdím, že KANSAS jsou singlová kapela, ale, že já je tak vnímal. Což samozřejmě nepopírá kvalitu jejich alb, ostatně ta ze sedmdesátých let považuji za skvělá. Možná ještě nějaké to ze začátku osmdesátek ujde, ale tam už znám jen ty singly. Tu kapelu mám ale radši než 99% všech ostatních Vágnerů. Bluejamiem recenzovanou desku z roku 1988 jsem ani podle názvu neznal, ani jsem o ní nikdy neslyšel a nezavadil o ní, vždy jsem si o KANSAS četl jako o kapele, kde je to podstatné utvořeno do roku 1983. To všechno samozřejmě nepopírá kvality článku, ten je vynikající, přesně naplňuje mou představu, co jsem si od zkušeného a informačně nabušeného "šíbra hard rocku" představoval.:-)Jen by se už mohl vysrat na to art-rockové zaměření a psát něco víc cool. :-)