Tady se to pozná, u těch profláklých konfliktů generací všude, tak my jsme byli vrstevníci v práci s daleko starším kolegou, když jsme si tohle pouštěli a si povídali.

Budou recenze všech alb ze sedmdesátých let - tedy sestava II (1970-73) a sestava III (1973-76). Ty považuji za skvělá a mistrovská. Počínaje comebackem uskutečněným v osmdesátých letech už mám k albům DP jen vcelku kladný vztah, ale zimomriavky nevyvolávají.

Toto album bylo moje druhé od DP, když jsem v devíti letech donutil taťku, aby mi ho koupil, a když ho poslouchám, tak pořád u toho musím uchcávat .... Dobrá recenze .... bude i pokračování dalších alb DP?

Dá se tady vůbec rozhodnout, co je větší síla? Ta hudební nálož, nebo ta nostalgie, co při poslechu doslova zbaví rovnováhy a podlomí nohy?

Skvělá recenze!O té vzájemné nevraživosti mezi Ianem a Ritchiem bylo popsaných už hodně řádků... Není tak úplně pravda, že by jej Blackmore nenáviděl celou dobu.Ano, oba dva byli silné egoistické individuality (to platí hlavně o Ritchiem), to se nedá popřít, ale pravda je taková, že ze začátku mezi nimi fungovala hodně silná chemie. Jasně, nějaké ty třecí plochy tam byly už od začátku, ale ta nenávist se začala projevovat až o něco později; protože v té době to bylo stále dokola - deska - nekonečné turné - další deska - potom další vyčerpávající turné atd. Takže hodně v tomto případě udělala ponorková nemoc apod...Krásně se o tomto období rozepisuje Ian Gillan ve své biografii "Můj život s Deep Purple". Doporučuji!