Ještě komu se líbilo Place in line:-), mohl by ocenit Hoochie Coochie Men což je název bandy, která podpírala Jona Lorda na jeho čistě bluesovém turné po Austrálii z nadšení ze společného hraní blues ale vyplynulo vydání alba s bombastickým line upem -keyboard player Jon Lord, bass player Bob Daisley, guitarist and singer Tim Gaze and drummer Rob Grosser, vocalists Ian Gillan, Jimmy Barnes and Jeff Duff.... a dvojalbového živáku s legendárním (teda pro Australany) harmonikářem Jimem Conwayem

Louža: Zajímavé by rozhodně bylo ledacos, ale to bych nesměl chodit do práce a hlavně, musel by existovat někdo, kdo by mě za čas strávený tak zdlouhavou činností jako psaní byl ochoten platit.:-) Smysl videí bude v tom, že podchytí všechno, na co již nemám čas.

Stray : ještě k těm knihám. A nemohl bys je taky zrecenzovat? Mohlo by to být zajímavé...

To Imothep: to chápu, i když teda z jiných důvodů

Bluejamie65: Co delal nebo nedelal Morisson na koncertech je mi celkem jedno. Moje nenavist se nachazi v ciste hudebni rovine a je vuci teto "kapele" nezmerna! Kdyz slysim klavesovy motiv z Light My Fire, tak si preju mit v ruce nakopnutou motorovou pilu a prochazet pres prelidnene namesti. Pro me osobne neprecenovanejsi kapela vsech dob.Jinak proti blues nic nemam, akorat proste me hudebne ani posluchacsky nic neprinasi. Jak jsem psal, asi jsem ho jeste nepochopil, nedospel do spravneho stadia.

To Imothep: sdílím nechuť k Doors u mě způsobené mediální kanonizací odporných věcí, které dělal Morisson při živých vystoupeních na adresu fanoušků, ale původní kytarové a elektrické blues mám rád. Lord měl blues zřejmě velmi v oblibě - ve třetím tisíciletí, jel čistě bluesové tour až v Austrálii a nadopovalo ho to tak, že dokonce z něho vydal i bluesové live a a studio album (J. Lord and Hoochie Coochie Men)

Nedávno jsem si ho koupil a konecně poprvé poslechl;překvapilo mě, jak je to pestré a kvalitní:)

no tak to prostě dopadá, když vám v určitý chvíli připadá něco nedotknutelný, ale bylo to opodstatněný, tak prostě nikdo druhý dostupný nehrál

che, tady teď dobře bude vidět, jak strašně snadný bylo díky nedostatku informací v druhý půlce sedmdesátek v oparu naprostého okouzlení hudbou vytvářet pozitivní mytologii. Já jsem byl albem nadšený od první minutky, a díky tomu, že jsem ze zákulisí nevěděl nic, vysvětloval jsem si rozrůzněnost pozitivně jako variabilitu, která je sice hladová po nových obzorech, ale současně neničí původní rockový rámec a navíc s úctou některý zdroje připomíná. Takže u Woman jsem si říkal, že nezačít album tím největším nářezem byl záměr, jednak proto, aby o to víc vynikl ten, co albu teprve bude (Smooth Dancer) a jednak proto, že jsem měl pocit, že společně s Mary long a hlavně s Rat Bat Blue šlo o poctu "pomalým rockerům" z šedesátek, protože mi to připomínalo riff i frázi z Better by you od Spooky Tooth(což asi znáte od Judas). Super Trouper jsem pak bral jako vysvětlení toho, jakým způsobem bylo třeba původně jemný a pomalý nápad zpracovat, aby se Deep Purple dostali ke své královské rychlosti a elektrizujícímu zvuku a já jsem si říkal žádný Spooky Tooth nebo Vanila F, jen a jen DP a UH to hrajou dobře. Smooth Dancer mi působil doslova extázi. Samozřejmě nutně muselo přijít připomenutí i druhého důležitého zdroje, což je prostě pro KAŽDÉHO rockera blues, vyčítat jim to mě ani nenapadlo, naopakkkk naprosto upadám do extáze při blues s hamondy. V podstatě jediné, co mi přišlo trochu bez dechu byla Our lady, ale na konci alba? no tak ta trocha sentimentu, když už musíme končit, je snad pochopitelná... :-)

Zajímavé. Když jsem teď vedle sebe uviděl slova zhulenectví, kolotočářský a bordel, tak se mi okamžitě vybavili Mr. Bungle. Čím to asi bude? :-)

Když někdo mluví o zhulenectví v hudbě, kolotočářském klavíru, postupech ala DOORS nebo jižanském piánovém bordelu, v záporném smyslu, tak je zjevný, že asi nebude vyhledávat na hudbě stejný vitamíny jako já. Pro mne - čím víc zhulenectví a salooního piána a méně J.S.Bacha, tím lepší PURPLE! :-) Woman From Tokyo, Mary Long a Smooth Dancer jsou luxusní songy, proto jsem dal 70%. THE DOORS naprosto zbožňuju. Kniha o Párplech? Hele, je to spíš průměr, jde to tam dost rychle za sebou bez detailního rozpitvávání, jde o knihu DEEP PURPLE - SMOKE ON THE WATER od Davea Thompsona, mnohem lepší je kniha věnovaná Ritchie Blackmoreovi "ČERNÝ RYTÍŘ" od Jerryho Blooma, tam je to mnohem živější a detailnější a je to věnováno nejen počátkům, Párplům, ale i rainbow a i Blackmore´s Night a to co je tam o Párplech, je výživnější než v knize Párplů.ostatně, ta chystaná videa budou v prvních dílech především o hudebních knižních publikacích, mám dma snad stovku hudebních knih, tak si dovolím poradit, třeba jakou knihu o METALLICE, KISS, BLACK SABBATH a mnoha dalších koupit a jakou třeba vůbec ne. :-)

Imothep: Já jsem tuhle desku slyšel naposled snad před dvaceti lety a moc si z ní nepamatuju (na rozdíl od těch ostatních alb Deep Purple ze 70. let), ale jak tak čtu ten tvůj komentář (kolotočářský klavír, vznášející se opar psychedelie, jižanské bordel piano...), tak si říkám, že to asi bude hudba přesně pro mě. :-)

Moje shrnuti teto desky bude o hodne obsahlejsi nez u predeslych del. Ani tak ne proto, ze by si to nahravka zaslouzila, ale aspon me nikdo nebude moc narknout ze zaujatosti nebo, ze jsem snad WDWTWA neposlouchal poradne. Woman From Tokyo je sice po vsech smerech v poradku(az na ten kolotocarsky klavir), ale tim to az na obcasne zablesky tak nejak konci. Problem je, ze se DP zrejme vedome pokusili experimentovat, nicmene na me tako kolekce variaci proste nezabira. Na vetsi plose desky proste nachazim u DP v takove mire dosud neslysene vlivy hippies, neustale se vznasejici opar psychedelie ala Doors, ktere naprosto nenavidim(mj. skladby Mary Long a Super Trouper).Vypalovacka Smooth Dancer sice lehce navraci smer zpet, ale tezi z jiz pouzitych postupu v minulosti(Speed King) a to jizanske bordel piano bych opet klidne ozelel. Rat Bat Blue nabizi povedenou Lordovu prostredni variaci na tema Bach a celkove se da rict, ze skladba se nachazi nekde v mistech, na nichz bych v roce 1973 DP videl. Place In Line – duvod proc neposloucham(nebo jsem proste nepochopil) blues. Stale se opakujici variance na par zavedenych sablon. Skladba navic pusobi v repertoaru DP pomerne nepatricne. To same stran nepatricnosti plati i pro zaverecnou Our Lady, kde se navic opet vraci onen opar “zhulenosti” ze zacatku desky. Bonusy na remasterovane verzi(remixy 99, jeden outtake a par jinych verzi skladeb) jsem uz nevydrzel doposlouchat, vypinam, CD vracim do stojanu – na HODNE dlouhou dobu. Nemuzu se proste i po letech zbavit dojmu, ze se jedna o tak trochu pitomou desku. Samozrejme faktoru proc se tak stalo je vicero a jsou hezky a trefne popsany v recenzi = predpokladam, ze zdroj je ta kniha o DP, kterou Stray zminil? Prozradis nazev? Je dobra?