Stray, Valič: A kdo je to vlastně ten Kýč? :-) Jj, těch skvělých desek je spousta a každém z nich dám přednost před kteroukoliv grungeovou nahrávkou. Jinak Strayi, ano, i pro mně je King Diamond hlavně King Diamond, ale comebackové album In the Shadows je prostě bez chybičky. Děsně mně mrzí, že jsem tenkrát nešel na dvojkoncert MF + KD, to musel být totální masakr!

Na druhou stranu NEZAPOMENU ten pocit, kdy se kdokoliv kdekoliv mohl bez argumentů utrhnout a vysmát za přiznání se k tomu, že jsem měl to, že lidi z hardrockových a glammetalových band díky prolnutí do mainstreamu natáčeli desky za velký prachy rád

Stray, Fenris 13: S tím, že po roce 1991 už těch dobrých thrash metalových desek moc nevyšlo, souhlasím, ale pár výjimek by se snad našlo (Mekong Delta, Anacrusis, Coroner, Sadus, Demolition Hammer). Je ovšem pravda, že ta alba v době vydání většinou zapadla, a hodně z nich pak „objevila“ až další generace posluchačů. Co se týče black, death a doom metalu, devadesátá léta jsou pro mě v mnoha směrech zajímavější než osmdesátá. Vždyť ty klasické čistě black metalové kapely se dají spočítat na prstech jedné ruky a ty další, jejichž raná tvorba bývá do tohoto žánru občas řazena (Sodom, Bulldozer, Onslaught), se většinou po prvním albu přeorientovaly na thrash. Něco podobného by se dalo říct i o doom metalu. V 90. letech samozřejmě vycházelo plno nudných nebo i vyloženě špatných metalových desek, ale těch zajímavých a originálních byly i tak desítky, možná stovky. Já si kromě těch žánrových klasik, které uvádí Fenris 13 (samozřejmě se jedná pouze o špičku ledovce) občas poslechnu i různá téměř zapomenutá alba od méně známých kapel jako jsou třeba Sirrah - Did Tomorrow Come..., Misanthrope - Visionnaire, Sadist - Crust, Lux Occulta - My Guardian Anger, Morgul - The Horror Grandeur, Diabolical Masquerade - Nightwork, Opera IX - The Black Opera, Ved Buens Ende - Written In Waters, Hollenthon - Domus Mundi nebo Oxiplegatz - Sidereal Journey. To, jestli jsou ty kapely kýčovité, vůbec neřeším. Pokud bych to bral opravdu důsledně, to bych pak musel místo metalu a rocku začít poslouchat jazz a klasickou hudbu. :-)

účtovat samozřejmě s nikým netoužím, ale na druhou stranu, když si uvědomíš tu chemii, tak potřebuješ inspiraci a invenci muzikantů, jejich fyzickou kondici, jejich chuť hrát... A jestliže vlastně celé žánrové segmenty jako glam metal, tradiční metal, speed metal... podrobíš v rámci propagace své obchodní novinky takovému dehonestujícímu ataku sraček a výsměchu, jaký se na ně valil v devadesátých letech, tak ti nezbude než si přiznat, že lidí znejistělých(L.A. G.) a znechucených ať už přirozeným nasráním (L. F.) nebo vyhazovem bylo obrovské množství a zbude ti jen si říct - no prostě už bylo, čas uplynul, minul, je v nenávratnu a ti lidi od kterých jsi žíznivě čekal na každou notu ho díky okolnostem strávili hledáním řešení kvadratury kruhu - v soudních sporech se svými firmami (M. C.), v jiných žánrech (Lee Aaron, R. Keel), v jiných oborech (L. Ford., L. Lewis)...

Nu já to prožíval jako explozi promolží, na kterou jsem nebyl připraven a stejně tak na veletoče novinářů a recenzistů, který jsem začal chápat spíš jako recesisty. A ztotožnil jsem se s postojem, jaký zaujala Lita Ford, tzn. že promo labelů tlačí kapely a muzikanty, který většinou nudí a přitom labely tlačí tak silně, že i jen zůstat v oboru jí pak přišlo nechutný. Prostě jsem nechápal, jak někdo může tvrdit, že tradiční žánry byly Nirvannou a jejími souputníky odeslány do propadliště dějin, když se stačilo podívat na tehdejší shrnující hodnocení tour třeba Bon Jovi a Kiss v Americe nebo Hammerfall a UDO v Evropě, který sice mudrovali nad dobou a nad stahováním, ale měli lidi na koncertech, přes všechnu ten umělý výplach který šel (což bylo opravdu deprimující) i skrz Bigbeng,Rock a Pop, Spark ....

Fenris13: Zpětně mám radši grunge než ten dark-death-doom-black příval kýčovité hudby, co nastal v polovině 90´s. :-) Z toho co jmenuješ mám rád Symbolic, zpětně jsem docenil Nemesis Divina, ty další věci jsou některé docela dobré a některé ne (SAMAEL nesnáším). :-) třeba příchod MERCYFUL FATE jsem proklínal, protože pro mne King byl vždy KING DIAMOND. Uznávám, že tehdy byli výteční BLIND GUARDIAN, GAMMA RAY se také dařilo, no ale zdaleka to nevyvažuje vše, o co melodická metalová hudba přišla s koncem 80´s a začátkem 90´s.

Je fakt že pro tvrdší žánry to byla doba zaslíbená - Wolfheart, Wildhoney, Nemesis Divina, Dusk And Her Embrace, Symbolic, Enthrone Darkness Triumphant, Starfire Burning Upon The Ice-Veiled Throne Of Ultima Thule, Esoptron, Passage, Anthems to the Welkin at Dusk, The IVth Crusade...co album to klenot a dalo by se pokračovat. Vrátili se třeba Mercyful Fate. No a prapor melodického metalu nesli Blind Guardian, Gamma Ray, UDO...pak přišel Hammerfall. A grunge potichu odešel aniž by to někdo zaregistroval nebo ho oplakával :-)

Tak devadesátky jsem jako hudební posluchač zažil celé a jako thrasher nebo hejvíkář je rád nemám, plno kapel zmizelo a nebo se skazilo, ale jako příznivec rocku a jeho všemožných proudů je mám vlastně docela v oblibě, zpětně. I když v té době se lidem v časácích tlačily do hlav hrozný sračky (např. President of the USA), zpětný pohled na tu dekádu je ale optimističtější, když pominu zánik 80% thrashové honorace léta páně 1991.

Asi budu spíš vyjimka, ale 90s mám rád. Hlavně co se týče desek v žánru evropskýho power metalu (Rage, Blind Guardian, Gamma Ray). Podobně jsou pro mě nejlepší desky v DM a BM rovněž v devadesátkách, a často až ve druhé polovině. Co se týče těch stylotvorných úrpků doomových nebo thrashových kapel, něco mi sedí, něco méně. I když vezmu-li to kolem a kolem, z doomu a gotickýho metalu jsem dlouho poslouchal prakticky jen Moonspell.

A toužíš ještě dnes zúčtovat s těmi, kteří zavinili onen marastovej stav melodické metalové a rockové hudby v devadesátkách? :-) Třeba aby se jako zodpovídali po vzoru politického dění? :-) Toužíš nalézt viníky? Když přehodím výhybku: Mám pocit, že to co tu udělal Topolánek, v období okolo a po roce 2000, z toho se vylížeme za padesát, dost možná až za sedmdesát let. :-) Když ona ta jeho rodina za socialismu tak trpěla...

na druhou stranu jsem se ale opravdu nedokázal zastavit a jakmile někdo použil ten žvást, že tradiční rockový a metalový žánry umřely, tak jsem se ozval bez ohledu na cokoliv... ale vůbec jsem se nestyděl a nestydím se za ty vylomeniny a hádky ani dnes, blbý bylo, že jsem dost často cítil ten nesouhlas nejen oponenta, ale i dalších přítomných... jak kdybych byl nějakej heretik nebo šílenec...

to Stray: no částečně jo, jsem takovej, co si prostě a jednoduše nedá určitý věci jen tak vymluvit... bylo to taky takový poučný, jak jsem se tetelil, že když jsem si během totáče vyměnil pár dopisů s jednou Monikou, co měla blízko k Eloy a těšil se, že se po převratu za ní vydám a ona mi nachystá aspoň tak půl diskografie, když ne celou, a pak jsem viděl, že i kdyby se přetrhla a zaplatila cokoliv, že v podstatě nesežene ani CD z bazaru, protože Němci prostě Eloy do bazarů nedávali a musel jsem čekat dalších deset let...

Kelly Family...když už folk, tak Záviše! :-)

Hnůj do hnoje. Důležitý je, že ty skutečně zásadní kapely z devadesátek se vrací http://www.rockandpop.cz/v-ramci-comebacku-kelly-family-zavitaji-take-do-ceske-republiky/

Ano, na Oasis se asi shodneme = PAHNUS. To pripodobneni k Beatles jsem taky slysel. Clovek, kterej neco podobnyho vypustil z huby by mel byt navzdy zbaven svepravnosti :o)

Bože, Oasis jsem přímo bytostně nesnášel! A svého času je hráli opravdu imrvére a všude a furt dokola a velebili je jako nástupce Beatles.

Já myslím, že jestli chceme mluvit o úpadku v 90. letech (což já zas tak moc nechci), tak pro to existuje jedno synonymum: OASIS

Bluejamie: Víš co ti povím? Ty jsi musel v devadesátých letech trpět jako zvíře! :-) U mě to bylo asi tak, že jsem rázem v roce 1993 zjistil, že za daný rok mám nahraných asi jenom dvanáct alb na rozdíl od těch třiceti z roku minulého, no a ono se to s dalšími roky vůbec nezvedalo, naopak toho bylo míň a míň (mluvím o klasickém Hard N Heavy), sbírka se začala rozrůstal až když jsem otupěle akceptoval i ty nový proudy a začal jsem sbírat i věci jako Soundgarden, Type O Negative nebo Life Of Agony, což bylo až tak v 95´.

To Stray: tak já to v porovnání se současným děním ve Švédsku, Francii, Itálii, Řecku nebo Německu taky nemůžu označit za extrémní, ale dost lidí jsem na plnou hubu poslal do prdele, radostně jsem byl směšnej a vysmívanej celou hospodou nebo přednášecím sálem, kde jsem všem posral alternativní pohodičku a pohřeb hardrocku. Lituju v podstatě jen toho, že občas při tom byly přítomný moje děti. A taky není bez významu, že jsem ty lidi asi nasral natolik, že nikdo nepřišel říc měls pravdu, byla to jen promo-fráze, v podstatě žádnej z tradičních žánrů neumřel

Hmm, možná ani ne... doufám...Nebylo to snad nijak extrémní, byť ledacos bych ze svých netových počátků změnil :-), třeba bych založil Crazy Diamond (tuhletu svou plážovou "pohodu jazz" a opečovával si ten svůj záhonek) mnohem dřív, jenže tenkrát jsem neznal nikoho, kdo by mě s tím začátkem/stavbou webu pomohl a vlastně jsem na to měl mnohem méně času... dneska už je to už něco, co nahrazuje pánovi nudný čaj o páté. :-)