Vše podstatné je velmi trefně vystiženo Strayovými postřehy, zde opravdu není nic, co bych rozporoval, včetně názoru na předskokany.
Při čtení reportu mi opět běhal mráz po zádech, stejně tak jako po celou dobu tohoto fantastického vystoupení.
Podtrhuji slova neotřelost, opravdovost, uvěřitelnost.
Vtipné intro v podobě šlágru Gene Kellyho „Singing In The Rain“ v podstatě převzalo roli pověstného ticha před bouří a připravilo půdu pro dlouhou riffovou podívanou. V Karlíně, všechny ty riffy z desek do sebe načerpaly hodně přídavného ozonu a svými explozemi vytvořily naprosto magnetizující atmosféru.
Kdybych nebyl na koncertě, kde se taky má i pozorovat, tak by jenom stačilo zavřít oči a nechat by se rozcupovat touto harmonickou smrští dokonalé rockové energie. Ošulit ten vizuál a jenom stát přikovaný k podlaze a mlátit sebou jako ty ohebné tyče, co byly na pódiu použity jako součást decentní, a hlavně velmi vhodné světelné show ala padesát odstínů bouřky. Poslech špičkově nazvučeného kvintetu se opravu zarýval hluboko a promlouval s duší, která si přišla poslechnout strhující přednášku profesorů rockové kumštu.
Nebýt té potřeby „dívat se“, tak mohu popsat své zážitky jako vnitřní stavy transu a extáze, kdy se člověku nechce zpět do reality.
Nikdy jsem moc nechápal lidi, kteří si koupí oba lístky na dva totožné po sobě se konající koncerty jedné kapely. Pokud QOTSA budou toto někdy v mé blízkosti organizovat, tak si taky kupuji dva lístky. A při tom druhém koncertu budu už jen meditovat se zavřenýma očima.
„Já vím, o čem chceš hrát. O zmatku v nitru člověka. Ale to musíš zahrát jasně, aby tomu lidi rozuměli“