spajk: No vidíš jak jsi dobře nakoupil. On to hair metal asi není, ale spíš taková znamenitá věc z doby, než se to přehouplo k rockové alternativě devadesátek. MLB i třeba v textové rovině nebyli žádným optimistickým párty bandem, ale kapelou zmiňující sociální témata a negativní aspekty velkoměstského života, což je rovněž tak trochu proti filosofii hair-metalu. Spíš bych u nich viděl spojitost s THE CULT, JANE´S ADDICTION, a proč to neříct, dokonce i AEROSMITH a GUNS N ROSES, ten rozměr nepřikrášlenosti, přirozenosti a městské reality dané doby.

V sobotu jsem si na burze koupil kompilačku z 92 roku. Ty vole, kde jsem posledních třicet let byl, že mě tohle minulo? Už to mám zase na uších. Asi popátý od soboty. Absolutně největší překvapení z celého hair metalového seriálu a to už jsem pár desek za život slyšel. Andrew zpívá jak Bůh. Oceňuju i křištálově čistý nezkomprimovaný sound. Miluju Mother Love Bone!

DarthArt: Co vím tak In Utero byla druhá verze desky první vydavatelství geffen zamítlo. Jasný Nevermid byl mainstream, ale skvělý ty písně jsou jednoduchý a mají atmosféru.

No, jak to vezmeš - z hlediska undergroundu je to naopak návrat nahoru a Nevermind považují za ústřel. Samotná kapela v tý čistý produkci evidentně bejt nechtěla a tak to udělala po "subpopsku"

Mě se třeba In Utero moc nelíbí asi to bude tou produkcí oproti Nevermid skok dolů.

stefanos: Teď to dočítám, ano, výborná záležitost. Ten člověk fakt ví, o čem mluví. Je to ale pěkně bezútěšné...

Tak ta Nirvána byla v ´92 všude, tomu se nešlo schovat, já si to oblíbil až se Superunknown a paradoxně i se Stiltskin díky zpěvu. Stylu grunge byl věnovaný jeden článek v R&P Neznámé slasti, tam jsou i Mudhoney a výborný čtení je Come as You Are, Michael Azerrad.

Pozor, dvojka taky hodně v rukou Andyho Wallace. Ten tomu dal ten světovej sound. Albini naopak podzemí jak sviňa. Více za dva až šest týdnů.

Ještě k Nirvaně, debut Bleach zněl poměrně dost metalově (hodně riffů, málo vybrnkávaček), to až na dvojce z toho producent Albini udělal grunge pop

Hudba více než solidní, ale vokál je hrozný. Chyba je na mé straně. Už jsem to tu kdysi z někým řešil. Jak mi nesedne zpěv, tak jde vše do kopru.

Ale já taky netvrdím, že jsem nějakej odborník na grunge. Souhlasím s verzí, že jde o shluk docela rozdílně znějících kapel z jednoho města. Jo a ALICE IN CHAINS vnímám jako kapelu, která je usazená svým zvukem nejdál od všech, jsou nejvíc svý a nejmíň provázaný s tou SubPop scénou (nemaj s ní prakticky nic společného).

Tak asi máš pravdu, já žádnej velkej znalec grunge nejsem, ale prostě jsem si při tom slově vždycky představil spíš batikáře s korálkama a orientální melodií než někoho v kůži a s čírem na hlavě. Ve finále je to možná nakonec doklad toho, že nejde o nějaký ucelený, uzavřený hnutí, ale spíš o kouzlo okamžiku - pár dobrejch kapel ve stejným městě.

DarthArt: Tak to tu perspektivu vnímání grunge máš nastavenou hodně jinak než já. Pro mne mají kořeny té hudby mnohem blíž k punku než k hippie éře, šedesátkám a hard rocku. Grunge vnímám spíš jako pokračovatele SONIC YOUTH a PIXIES, alternativních kapel osmdesátých let. SOUNDGARDEN slyším, i přes pozdější postupný skladatelský a zvukový růst, na průsečíku mezi světy punku a metalu. ALICE IN CHAINS, já je prostě nevnímám jako věrozvěsty nějakého matného depkoidního rocku (i když nepopírám že tomu tak je), tu kapelu bych se daleko spíš nebál postavit hned vedle MEGADETH, SUICIDAL TENDENCIES nebo SLAYER, být člověk z byznysu, tak je dokonce v roce 1991 vyšlu na společné turné. :-)) Prostě ALICE IN CHAINS jsou ze všech nejvíc metal, dokonce tvrdím, že maj stejně daleko k SOUNDGARDEN (kanál) jako ke QUEENSRŸCHE (výstavní síň). Říct, že SOUNDGARDEN je víc metal než ALICE IN CHAINS, je dle mého zásadní mýlka.

A s PEARL JAM máš pravdu (čtu teď biografii NIRVANY, tak jsem chytrej :) - lidi okolo SubPop se nad ně skutečně trochu povyšovaly - byla to taková trochu sekta, čistota stylu apod. - dokonce prý první NIRVANU chtěl Cobain udělat víc melodicky, ale firma ho dotlačila, aby to bylo špinavější.

Přitom je to paradox, protože PEARL JAM je podle mě daleko náročnější hudba pro posluchače, tím pádem méně komerční - dva tři akordy a melodickej refrén NIRVANY pochopí každej trotl, ale věci od PEARL JAM, to už chce vyspělejší uši. Proto ten obrovskej úspěch NIRVANY .... sakra, brzdit, zastavit, už si střílím náboje připravený do recenze...

Já bych viděl takových několik větví grunge - jednak ta nirvanovská, která jasně vychází z punku a takovýho toho špinavýho undergroundu (kromě NIRVANY třeba první MUDHONEY - další alba nevim), pak taková řekněme hipísácká a bluesová (tam, kam šli PEARL JAM, TEMPLE OF THE DOG nebo MAD SEASON), a třetí zmetalizovaná ala SOUNDGARDEN. ALICE IN CHAINS bych viděl jako přímo věrozvěsty grunge - je tam ten zmar, je tam ta mystika, jsou tam ty východní harmonie, metal samozřejmě taky, ale je to podle mě víc zeppelinovský než metalový. A navíc jsou tvrdí jen na některých deskách, taková Jar Of FLies je totálně někde jinde. Ve finále bych skoro řekl, že NIRVANA je málem výjimka v celým tom hnutí, ačkoli jsou nejznámějším jménem, a definici grunge bych možná viděl jako "pokračování hippie vlny z 60. let". Ideově i hudebně...

Díky za příspěvky.

Je zvláštní, že z těch čtyř velkých kapel Seattlu je největší grunge - NIRVANA, aspoň já tedy ten styl vnímám jako takovej hutnej zbustrovanej punk, to že z těch původních kapel už se do mainstreamu prosadil jen SOUNDGARDEN, kterej byl víc hozenej do metalu, a někde bokem vyrašili ještě metalovější ALICE IN CHAINS a mystičtí rockeři PEARL JAM, to už přišlo jakože nad plán. Prakticky z těch základních kapel se jich většina neusadila ve větším povědomí a vzhůru šli ti lepší, cílevědomější a pro svět zajímavější. Kdysi jsem četl teorie vymezování se v rámci Seattle scény, tak třeba PEARL JAM údajně nikdy nebyl přijat lidma okolo SubPop. A na klaustrofobní zmar ALICE IN CGHAINS tu škatulku navlíkli až jako dodatečně, když vyšlo Dirt a všude bylo plno Nirvany, tak to prostě foukli také do Seattlu, ale původně grunge neměl s podobně metalovým soundem co dělat.

Pro mě fantastické album. Skvělý můstek mezi hair metalem a pozdějším grunge, byť se hlavně ten druhý styl vůči staršímu "bráškovi" ve své době dost vymezoval. Právě na tomto albu jsou jasné příbuzenské znaky. Už ne tak manýristické jak by to možná znělo ještě 2-3 roky předtím, ani ne tak bolestínské jako by to možná znělo už o rok později. Navíc ta atmosféra je Seattle ve svých nejlepších časech.

Asi by to časem (nejpozději ve druhé půli devadesátých let) skončilo u neškodného mainstreamového rocku, ale to nemá vzhledem k okolnostem cenu řešit. Tahle deska nezestárne.

Je docela sranda, jak Seattle-scéna vyloženě ohrnovala nos nad stadiónovým rockem, ale tahle deska ukazuje, že se z něj přímo zrodila. Naprosto zjevně, polopaticky, stačí si poslechnout tři-čtyři písničky a je to jasný.