Zatím 5 recenzovaných alb Death a u každýho se vždycky našel někdo,pro koho je to konkrétní recenzovaný nejoblíbenější.A určitě to tak bude i u zbylých dvou i Control Denied. I to svědčí o Chuckově genialitě, když po celou dobu (bez jedinýho výpadku!) držel kvalitativní laťku tak vysoko....

DarthArt - asi stejnej DJ jako v Jilemnici, i tam často došlo na diskotéce na Territory :-) .
Individual Thought Patterns jsem ve své době poslouchal s otevřenou hubou, tuny melodických sól, geniální skladby, Death prodělal neuvěřitelný vývoj, čekal jsem co bude dál. A přišlo to nejlepší - Symbolic. Pro mne jedno z deseti nejzásadnějších metalových alb všech dob.

Jo Chaos A.D, to bylo tenkrát velký zklamání:) Třeba Pantera Cowboys, tutově jsem ji měl nahranou jako jeden z prvních u nás jen proto, že kamaráda zajímal glam, s kterým začínali, taková zvláštní Metallica to byla:)

Pište co je libo... klidně RATM, když to bude dobrý článek.

Skákačky jsem nesnášel, nechápu lidi co dřív sice poslouchali thrash, ale pak se s tím trendem svezli...na ty bych hulákal, HEJ TY BLBE MOTÝLE!!! :-)))

Čo by som dal za to, zažiť vývoj metalu v 90tkách a všetky tie úžasné albumy ktoré vydávala PANTERA, SEPULTURA či PRONG...

Sepultura - ten nepříjemnej šok, když po Arise následovalo Chaos A.D. nenapravil ani fakt, že Territory se stalo takovým hitem, že ho byli ochotni pustit i na diskotéce v Držkově (vedle Alkeholu, Kabátu, Premieru a půlnočního dechovkovýho překvapení).

Aha, tenhle proud Pantera, Prong, Machine Head, Fear Factory - tam jsem byl zas já studenej. Samozřejmě jsem to stejně jako všichni ostatní měl ve stroji, ale je to prostě sound, kterej mi je hodně cizí. To jsem možná trochu víc poslouchal skákačky typu H-Blockx, Clawfinger nebo RATM, i když už je to samozřejmě taky dávno pryč. Ale možná by stálo za to je v rámci nějakého vzpomínání na devadesátky taky připomenout...

Předchozí příspěvek jsem psal přes mobil, což je vždycky tragédie (chybí mě tam nejen znamínka, ale dokonce celá slova). :-) Nicméně devadesátky - jel jsem dva souběžný způsoby konzumace hudby - jednak novinková alba, kdy jsem se zacyklil převážně v mantinelech zahraniční Hard N Heavy, speed, thrash, grunge... s občasnými sjezdy k gothic-metalu, deathu, druhak velice masivní zkoumání diskografií všemožných legend rocku a metalu (počínaje LED ZEPPELIN a BLACK SABBATH, konče u VAN HALEN, WHITESNAKE a RAINBOW). Když jsem slyšel ten vývoj tvrdý hudby - od SLAYER k PANTEŘE a PRONG, zažíval postupnou proměnu SEPULTURY, tak jsem věděl, že z tohohle mráčku nezaprší, severskej black jsem úplně ignoroval - alba SATYRICON, EMPEROR nebo IMMORTAL jsem poprvé slyšel asi tak o deset let dýl v rámci působení na MP.:-)

Jinak já šel tehdy taky tou cestou tvrdnutí, čili ze Slayer na Death a z Death na Cannibal Corpse a Emperor, ale postupem času mi přestalo dávat smysl naposlouchávat další a další úplně stejný desky, proto se v death metalu přestávám orientovat tak maximálně rokem 2000.

Chvíli mě pak bavil black metal, bylo to něco novýho a vyšlo odtamtud pár vynikajících desek, grindcore a takový ty šicí stroje typu Mortician naopak nikdy, vždycky mě to nesmírně nudilo. Ani Napalm Death mě nikdy nebavili. Když už, tak radši crust, kombinace melodií a ultrarychlýho spodku je aspoň trochu stravitelná.

Stray: To je asi pravda. Výjimkou byli Queen - tam jsem si to dva měsíce psal sám pro sebe a diskuse se rozvířila až ke konci. Ale chápu, že při patnáctidílným seriálu to tak nějak být musí.

Nirvana má naštěstí jen pár pokračování, pro většinu lidí tři - Nevermind, In Utero, Unplugged. My to máme na pět a výhoda je, že každá ta deska má jiný vstupní hesla, takže je relativně o čem psát.

Digiorgio z té doby vypadá jakoby jel v drogách. Nevím, jenom málo jedl. :-) Lidi co v době Chuckova meknuti tvrdli, musí být jedině orthodox deathmetalisti a s těma jsem se mijel jak s fanoušky Hany Zagorovy. V 90s nebyla jiná možnost než zkoumat historii Hardnheavy a meknout. Mi přijde. U kazdyho seriálu jsou vždy nejčtenější a nejkomentovanejsi první tři díly, tak tovzdy je, bylo a bude už od nepaměti a bez ohledu na propracovanou hudby.

K tvorbě Death a jejich progresi mám hlášku jednoho kamaráda, se kterou sice úplně nesouzním, ale asi to bude celkem ukazovat určité spektrum fanoušků Death. Říkal mi: čím víc sem v tý době tvrdnul, tím víc Chuck měknul...

Kožená bunda a bermudy sou divný, to je pravda, ale stále to nemá na vohoz Steva Digiorgio, který v těch teplákách, čelence a pantoflích, vypadá jakoby si odskočil z uklízení veřejných toalet....

Koukám, čím techničtější a lepší deska, tím menší dizkuze. Je to symbolické:-), možná i proto posléze dal Chuck do kupy Control Denied. Za mně 100procent, na dialogy Chuckovy rytmické kytary a Steveho baskytary do smrti:-) nelze zapomenout...

Ten dokument je pecka!

S tím Andym a nahráváním jeho sól to krásně popsal Steve Digiorgio v dokumentu Death By Metal. Pokud by to někoho zajímalo tak tady je odkaz:

https://prehrajto.cz/death-by-metal-2018-titulky-cz-1080p/5c612be7ae5c0

Tu historku vypráví v cca čase 1:01:14

S Andym to mám stejně jako Natias. Můj spolužák, shodou okolností vynikající jazzový kytarista, mé nadšení sice nechápal, ale neznám žádného dalšího kytaristu, jehož sóla bych si tak užíval (Jo, možná Dimebaga,který shodou okolností zahostoval na Voodoo). Jejich vkomponování do skladeb nemá obdoby. Kdyby jich na Individual nahrál víc, asi bych jiné desky ani neposlouchal:)

Tohle skvělý album jsem si koupil v Holandsku dva měsíce před tím, než se dostalo do Čech, tedy vůbec do tehdejších tuzemských médií. Dneska něco absolutně nepředstavitelnýho. Vezl jsem ho jako nejsvětější svátost oltářní, mimochodem společně s mini albem Hammer Smashed Face, který tím pádem muselo vyjít plus minus stejně.

Klidně vyprávěj. Jak tedy Andy sóla na album nahrál?

PS: K druhé fotce - nevím co to bylo v té půlce devadesátek za blbej zvyk fotit se a chodit v kožený bundě a trenýrkách? :-) Asi jsem to neměl jinak.

Tak ono se tam toho děje opravdu hodně. Andy je můj nejoblíbenější kytarista vůbec a má opravdu specifický kytarový styl. Na ITP je super, když se v sólech s Chuckem vystřídají, jak je hned krásně poznat, kdo jaké sólo nahrál. Už i samotná historie, jak Andy sóla na album nahrál, je opravdu zajímavá.